15. září 2018

Trpasličí planeta 2013 FY27


   Na základě dat ze tří různých observatoří astronomové upřesnili parametry trpasličí planety 2013 FY27. Magellanův dalekohled o průměru 6,5 m poskytl fotometrická pozorování, Hubbleův vesmírný teleskop objevil u planety souputníka a síť radioteleskopů ALMA provedla termální měření.


2013 FY27 na fotce z HST
   Planeta 2013 FY27 obíhá Slunce za drahou Neptunu a jelikož byla objevena teprve nedávno, nemá zatím jméno a dokonce ještě ani katalogové číslo. Její průměr je přibližně 740 km a doprovází ji zhruba 190-ti kilometrový měsíc. Světelná křivka planety však nevykazuje žádné periodické změny jasnosti, které by umožnily zjistit její rotační periodu. To může znamenat vesměs dvě věci - že FY27 je souměrná sféra s globálně stejnobarevným povrchem nebo že je k nám natočená přímo svou rotační osou, takže se díváme na její pól a tím pádem i jak rotuje, vidíme stále stejnou část povrchu a celková jasnost planety se tak nemění.





   Za drahou Neptunu dnes známe necelé tři tisíce planetek. Pouze jedenáct z nich je určitě větších než 2013 FY27. Všech těchto 11 trpasličích planet má spíše světlejší povrchy a vyšší hustoty oproti ostatním menším planetkám, které bývají tmavší s hustotami nižšími, než má vodní led. 2013 FY27 je tak jedním z největších exemplářů přechodné kategorie těles mezi planetkami a trpasličími planetami. To, že největší trans-neptunické objekty vykazují již jiné spektrální charakteristiky, nejspíš souvisí s více faktory - jsou pravděpodobně plnohodnotněji diferenciované na těžší jádro a lehčí plášť, nestihly uvnitř ještě zcela vychladnout a díky vyšší přitažlivosti si snadněji udržují těkavé látky.
Umělecká představa jedenácti trans-neptunických trpaslíků větších než 800 km s jejich měsíci (přičemž Charon je sám měsícem Pluta). 2013 FY27 by na této grafice byla ještě o něco menší než Salacia:

Kometa mezi hvězdokupami


Na hranici viditelnosti pouhým okem se během letošních zářijových nocí proplétá periodická kometa 21P/Giacobini-Zinner mezi hvězdokupami a mlhovinami souhvězdí Vozky a Blíženců.

Modrozelená „Zinnerka“  7. září

21P/Giacobini-Zinner 9. září

Trojúhelníková konstelace komety s hvězdokupami M38 a M36

Kometa 21P, hvězdokupa M36 a hvězdokupa M38 svíraly 9. září pravý úhel

Slabě svítící mlhoviny v pozadí vyniknou na delší expozici s použitím H-alfa filtru

Detail na kometu u červeně zářících mlhovin

Na širším pohledu je dole vidět další hvězdokupa (M37)

Zatímco kometa mířila na setkání se třetí hvězdokupou, proletěl při snímání na obloze zároveň meteor

„Zinnerka“ míjela hvězdokupu M37 10. září

21P u M37 (vpravo je M36)

21P u M37

21P míjí M37

Kometa 21P opouští hvězdokupu M37

13. září kometa přešla z Vozky do Blíženců, kde jí čeká setkání se čtvrtou hvězdokupou 

Hvězdokupou M35 kometa proletí přímo skrz

21P se blíží k M35

Vedle hvězdokupy M35 se nachází i vzdálenější NGC 2158

Do hvězdokupy M35 vletěla „Zinnerka“ 15. září 

Zelená kometa mezi modrými hvězdami
© Gregg Ruppel

21P v M35 přihlíží NGC 2158
© Chris Schur

Průlet komety hvězdokupou M35
© Steven Bellavia

Po průletu hvězdokupou kometa 16. září zamířila mezi další mlhoviny
© Waldemar Skorupa

Giacobini-Zinner 17. září u mlhoviny IC 443
© Gerald Rhemann

Kometa 21P/Giacobini-Zinner 18. září
© Rolando Ligustri

7. září 2018

Poznatky z pokladnice Jupiterovy


   Jupiterův systém je zásobárna rozmanitých světů, rozličných procesů, ojedinělých fenoménů i překvapivých souvislostí. Projděte si následující (zcela neúplný) souhrn poznatků o Jupiterově soustavě z poslední doby.

   Před více než rokem jsem zde informoval o dvou nově objevených měsících planety Jupiter. Astronomové pokračovali v prověřování dalších kandidátů viditelných na snímcích v okolí planety, aby letos mohli potvrdit deset dodatečných přírůstků k rodině oběžnic největší planety Sluneční soustavy. Počet známých přirozených satelitů Jupiteru se tak vyšplhal na 79. Mezi nově objevenými měsíčky vyčnívá objekt přezdívaný Valetudo, který obíhá Jupiter v opačném směru než ostatní měsíčky v téže oblasti. Dříve či později se tak s některým z nich srazí.
 ---

   Zůstaňme ještě u měsíců Jupitera a podívejme se na ty největší - Galileovské. Kosmická sonda Juno, která momentálně kolem Jupiteru obíhá (a je tak vlastně jeho 80. známým satelitem), zaměřila svůj infračervený snímač JIRAM na vulkanicky aktivní měsíc Io a mezi jeho známými sopkami objevila i jedno nové aktivní místo.


    Location of Io's New Hotspot | NASA/JPL-Caltech/SwRI/ASI/INAF/JIRAM

 ---

   Síť radioteleskopů ALMA provedla termální pozorování měsíce Europa.


 ---

   Radioteleskopy Nançay Decameter Array pozorovaly interakce magnetických polí Jupiteru a měsíce Ganymed:

 ---

   I data ze sondy Galileo, která Jupiterův systém zkoumala v letech 1995-2003, přináší dodnes nové objevy o magnetosféře Ganymedu. Ukázalo se dokonce, že Ganymed generuje masivní magnetické vlny.

    Jupiter’s moon Ganymede has powerful chorus waves | NASA/ESA/A. Feild (STScI)

 ---

   Pozemní spektrografy se podívaly na strukturu a složení mraků Velké rudé skvrny v atmosféře Jupiteru.


 ---

   Poznatky ohledně výskytu a chování prachu v různých oblastech Jupiterova systému shrnuje následující práce:

 ---

   Zpátky k družici Juno, která Jupiter obíhá v současné době a zaměřuje se hlavně na studium Jupiterovy vnitřní struktury a jeho magnetického pole. Měření Juno ukazují, že magnetické pole Jupiteru není jednoduchým dipólem, ale má póly tři.


 ---

   Sonda Juno při každém průletu nejnižším bodem její dráhy kolem Jupiteru (perijovum) také snímkuje jeho barevnou dynamickou atmosféru. Obrázky z posledních několika průletů najdete pod následujícími odkazy:


    Eleven perijoves | NASA/JPL/SwRI/MSSS/Seán Doran

12. srpna 2018

Ryugu: Od tečky ke krajině


   Japonská sonda Hayabusa2 v červnu úspěšně doletěla k blízkozemnímu asteroidu Ryugu a nyní ho postupně mapuje. Jak z nepatrné tečky na obloze vyrůstá nová krajina, předávají astronomové studium tohoto objektu geologům. V dnešním souhrnu se podíváme, jak se malý, sotva kilometrový svět Ryugu postupně odkrýval našim zrakům.


Na snímku z 6. června ze vzdálenosti 2 600 km měl Ryugu v zorném poli navigační kamery ONC-T na šířku sotva tři pixely:
Ryugu na tři pixely
 Credit: Ground observation team: JAXA, Kyoto University, Japan Spaceguard Association, Seoul National University
ONC team: JAXA, University of Tokyo, Kochi University, Rikkyo University, Nagoya University, Chiba Institute of Technology, Meiji University, University of Aizu and AIST


V okolí Ryugu nebyly během přibližování objeveny žádné obíhající měsíčky ani jiný materiál. Mezitím samotný asteroid na snímcích postupně nabíral tvar. Takto ho sonda zachytila ze vzdáleností 2 600, 1 500 respektive 920 kilometrů:
K Ryugu stále blíž...
Credit: Ground observation team: JAXA, Kyoto University, Japan Spaceguard Association, Seoul National University
ONC team: JAXA, University of Tokyo, Kochi University, Rikkyo University, Nagoya University, Chiba Institute of Technology, Meiji University, University of Aizu and AIST


Ze vzdálenosti 700 km byl již tvar asteroidu Ryugu dobře patrný, a tak bylo možné potvrdit jeho 7,6 hodiny dlouhou rotační periodu. Zároveň se potvrdilo, že rotace je retrográdní (otáčí se v opačném směru než většina ostatních těles) a že rotační osa je téměř kolmá na rovinu oběhu asteroidu kolem Slunce. Ryugu tedy zažívá jen minimální sezónní změny osvětlení (a samozřejmě střídání dne a noci):
Ryugu rotující
Credit: JAXA / UoT / KUT / RU / NU / CIT / UoA / AIST / Roman Tkachenko


V polovině června začaly na povrchu vykukovat obrysy největších kráterů a mohl tak začít výzkum povrchových struktur:
Ryugu ukazuje krajinu
Credit: JAXA / UoT / KUT / RU / NU / CIT / UoA / AIST


Při vzdálenosti okolo 100 km dokázala teleskopická kamera ONC-T rozlišit už i největší balvany na povrchu:
 
Ryugu a první viditelné balvany
Credit: JAXA / UoT / KUT / RU / NU / CIT / UoA / AIST


24. června se Hayabusa2 dostala na vzdálenost 40 km a teleskopická kamera předvedla výrazný skok v rozlišení, když její snímky ukázaly povrch posetý různě velkými balvany:
Ryugu ze čtyřiceti kilometrů
Credit: JAXA / UoT / KUT / RU / NU / CIT / UoA / AIST


Ze čtyřiceti kilometrů začal být tvar asteroidu patrný i při pohledu širokoúhlou kamerou ONC-W1. Projektový manažer Yuichi Tsuda vtipně poznamenává, že tvar Ryugu připomíná krystaly fluoritu:
Asteroid Ryugu seen from a distance of around 40km
Credit: JAXA / UoT / KUT / RU / NU / CIT / UoA / AIST / Therion


Ačkoli tento relativně pravidelný tvar vidíme u doposud zblízka vyfocených asteroidů poprvé, mezi blízkozemními planetkami není až tak neobvyklý. Radarová měření ze Země totiž o tvaru několika blízko prolétajících planetek poskytují dobrou představu. Všechny takto tvarované planetky však poměrně rychle rotují, což způsobuje sesouvání materiálu k rovníku odstředivou silou. Ryugu má ale periodu rotace 7,6 hodiny, takže u něj se tak výrazný rovníkový hřeben neočekával:
Hayabusa2 - Press release 21.6.
Credit: JAXA / UoT / KUT / RU / NU / CIT / UoA / AIST / Therion


Brian May požádal navigační tým Hayabusy2 o snímky asteroidu Ryugu vyfocené jen krátce po sobě, aby z nich mohl vytvořit stereo pár pro navození 3D efektu. Obdržel dva snímky pořízené s rozestupem 13 minut z lehce odlišných úhlů při vzdálenosti 25 km, z nichž lze složit 3D anaglyf pro červenomodré brýle:
Firt ever stereo photo of asteroid Ryugu
Credit: JAXA / UoT / KUT / RU / NU / CIT / UoA / AIST / Brian May


Hyabusa2 dokončila přibližovací manévr 27. června, když zakotvila ve vzdálenosti 20 km od asteroidu, aby mohl řídící tým s ohledem na získané poznatky naplánovat další operace. Při té příležitosti Roman Tkachenko zpracoval následující snímek z výšky 22 km. Odpovídá-li udávaná vzdálenost skutečnosti, jsou přibližné rozměry asteroidu Ryugu 840 × 880 metrů (přes póly × přes rovník):
Hayabusa2 je u cíle
Credit: JAXA / UoT / KUT / RU / NU / CIT / UoA / AIST / Roman Tkachenko


Svou tradiční patentovanou srovnávací grafiku vytvořila Emily Lakdawalla z Planetární společnosti. Ve zhruba stejném měřítku porovnává asteroid Ryugu s menší planetkou Itokawa, kterou dříve navštívila první Hayabusa. Navzdory zcela odlišnému tvaru mají obě tyto blízkozemní planetky podobnou strukturu povrchu s balvany dosahujícími zhruba stejných maximálních rozměrů. Zdá se však, že Ryugu postrádá hladké oblasti, kterých několik vidíme na Itokawě. Na druhou stranu to vypadá, že Ryugu si zachoval několik impaktních kráterů, které na Itokawě tak výrazné nejsou. Sluší se také poznamenat, že Itokawa je kamenný asteroid spektrálního typu S, zatímco Ryugu se řadí mezi uhlíkaté asteroidy typu C a jejich odlišná tmavost povrchu není zohledněna:
Hayabusa2 arrived at Ryugu, so I can make comparisons of asteroid scales!
Credit: JAXA / UoT / KUT / RU / NU / CIT / UoA / AIST / Emily Lakdawalla


Na většině fotek vypadá asteroid Ryugu jako docela světlé a zářivé těleso. To je samozřejmě způsobeno delším exponováním snímků v monochromatickém režimu a umožňuje to lépe rozeznávat povrchové útvary. Ve skutečnosti je však Ryugu dosti tmavým uhlíkatým tělesem, které odráží jen málo slunečního světla:
Ryugu v barvě
Credit: JAXA / UoT / KUT / RU / NU / CIT / UoA / AIST / Wildespace


Jak Ryugu rotuje, nasnímala ho Hayabusa2 z různých úhlů, čímž se získaly informace o topografii terénu. Z těchto informací mohly vědecké týmy různými metodami vygenerovat počítačové modely tvaru asteroidu:
 
Initial version of the shape model for Ryugu
Credit: JAXA, University of Aizu, Kobe University, Auburn University


Modely se pochopitelně ještě značně zpřesní, až bude Ryugu zmapován z větší blízkosti. Zatím jsou založeny na snímcích ze čtyřiceti kilometrů:
  
Credit: JAXA, University of Aizu & collaborators


Po příletu Hayabusa2 udržovala „domácí pozici“ 20 km nad asteroidem:
The view of Ryugu from the home position
Credit: JAXA, University of Tokyo & collaborators


Konečně byl zveřejněn také podrobnější snímek opačné hemisféry. Na jižním pólu je v celé své kráse vidět obří balvan, který na předchozích snímcích jen nesměle vykukoval zpoza horizontu. Jelikož Ryugu rotuje retrográdně, považuje se za jižní pól ten „horní“. Naopak „dole“ u severního pólu je vidět jedna malá oblast s hladkým povrchem, která by mohla posloužit k prvnímu bezpečnému přistání Hayabusy2 a odběru vzorků nebo alespoň k vysazení jednoho ze čtyř autonomních modulů:
New goodies from asteroid Ryugu!
Credit: JAXA, University of Tokyo & collaborators


20. července Hayabusa2 poprvé sestoupila blíže k asteroidu a poskytla nám pohled z výšky 6 km. Následující snímek je k dispozici také ve verzi 3D anaglyfu:
Ryugu hezky zblízka
Credit: JAXA, University of Tokyo & collaborators


Pěkně nasimulovaný průlet nad asteroidem Ryugu vymodelovaný na základě výše uvedeného snímku:
Credit: JAXA, University of Tokyo & collaborators. Video by Roman Tkachenko


Druhý sestup sonda provedla 1. srpna, přičemž klesla na 5 km od asteroidu. Následující animace je poskládaná z navigačních snímků z širokoúhlé kamery ONC-W1:
A second successful medium-altitude operation for Hayabusa2
Credit: JAXA, Emily Lakdawalla


Širokoúhlá kamera zaznamenala i třetí sestup, který 6. srpna přivedl sondu na méně než kilometr od povrchu asteroidu Ryugu. Hlavním cílem sestupu bylo laserovým výškoměrem změřit gravitační zrychlení při volném pádu sondy k asteroidu:


Teleskopická kamera ONC-T tak z výšky okolo jednoho kilometru mohla pořídit dosud nejpodrobnější snímky povrchu. Zdá se, že se zlepšujícím se rozlišením prostě stoupá počet stále menších balvanů a asteroid Ryugu si tak můžeme (dle očekávání) představit jako jednu velkou hroudu suti:
Ryugu z výšky jednoho kilometru!
Credit: JAXA, University of Aizu & collaborators


Vylepšený snímek z 1250 metrů se zvýšeným kontrastem:
Ryugu close-up
Credit: JAXA, University of Aizu & collaborators, Roman Tkachenko