26. října 2016

Planety známé neznámé


   Během roku 2015 výrazně vzrostlo poznání lidstva o okolních světech. Spatřili jsme zblízka Pluto s Charonem a detailně zmapovali Ceres. Těmito třemi tělesy jsme v podstatě završili prvotní průzkum Sluneční soustavy, jelikož až do vzdálenosti pět miliard kilometrů od Slunce (to je 33× dál, než obíhá Země) neexistuje žádný další planetární svět, který bychom dosud zblízka neviděli. Z nespočtu těles, která se mezi známými planetami a jejich měsíci pohybují, jsou skoro všechna jen malé neforemné skály. Jen hrstka dosahuje rozměrů ve stovkách kilometrů. Ani takové světy ale nemají dostatečnou hmotnost, aby je jejich vlastní gravitace zformovala do koule, a tak většinou postrádají komplexní geologii, která větší zakulacené planety a měsíce činí tolik zajímavými a různorodými. Přesto se ve Sluneční soustavě několik dosud nenavštívených planetárních světů nachází. Všechny jsme objevili teprve nedávno v současném miléniu a všechny obíhají okolo Slunce ještě dále než Pluto, dosud nejvzdálenější navštívený objekt. Ke klasickým planetám se tato tělesa sice úplně nehodí, ale vzhledem k jejich relativně velkým rozměrům jistě mají dostatečnou hmotnost, aby si na nich gravitační síla tvořivě vyhrála a uhnětla z nich geologicky atraktivní objekty. Vymysleli jsme pro ně tedy novou kategorii trpasličích planet, do které kromě Pluta s jeho měsícem Charonem a mnohem bližší planetky Ceres spadá i několik předalekých světů. Dodnes pomocí výkonných dalekohledů objevujeme nové a stále vzdálenější planetky, ale prozatím víme pouze o šesti (plus Pluto a Charon), jejichž průměr přesahuje "planetární hranici" jednoho tisíce kilometrů: 

Eris - 2007 OR10 - Makemake - Haumea - Quaoar - Sedna


   Tisíc kilometrů je samozřejmě nejen pěkné číslo. Jde o přibližnou hranici, od které už se i kamenné planetky přirozeně formují do elipsoidu a snaží se dosáhnout hydrostatické rovnováhy. Tělesa z poddajnějších materiálů jako je led nebo lehčí prvky jsou většinou docela pěkně kulatá už při průměru kolem pěti set kilometrů. "Planetární hranice" je tedy klouzavý pojem, ovšem bez ohledu na složení můžeme každé těleso dosahující alespoň tisíce kilometrů považovat minimálně za trpasličí planetu.
   Výše uvedený výčet exotických jmen představuje skupinu dosud neviděných světů sestupně podle jejich velikosti. Kromě zkazků o možné extrémně vzdálené obří planetě nevíme v našem systému o ničem, co by bylo větší než planetka Eris a my to neměli zblízka nafocené robotickou sondou. Samotná Eris je téměř totožné velikosti jako Pluto čili trošku přes 2 300 km. Nejmenší z uvedených, Sedna, má průměr právě okolo 1 000 km.

Šest největších neznámých světů i s jejich měsíčky v porovnání s Plutem a Charonem. Pouze u Pluta a jeho měsíců máme skutečné snímky. U ostatních šesti těles je zachycena pouze celková barva a rozměry známé z pozorování dalekohledy.

Tyto planety jsou současná terra incognita, země neznámá, horizont našeho poznání okolního světa. Dožijí se současné generace průzkumu jejich tajemných krajin?

Žádné komentáře:

Okomentovat