Podíváme se opět na trpasličí planetu Ceres, nad jejímž povrchem extrémně nízko prolétává průzkumná sonda Dawn.
Nejsvětlejší místo na celém povrchu Cerery se nacházív dvaadevadesáti kilometrovém kráteru Occator. Světlá skvrna uprostřed se nazývá Cerealia Facula a skupiny skvrn hned vedle vpravo nesou jméno Vinalia Faculae.
Z měření sondy Dawn vyplývá, že světlý materiál je tvořen převážně uhličitanem sodným.
Sonda pořídila tyto detailní pohledy na západní okraj centrální skvrny s jakousi stolovou horou (z výšky 34 km) a na skupinku menších skvrnek opodál (z výšky 39 km).
Takto nízká oběžná dráha původně pro družici Dawn vůbec nebyla v plánu. Detailní snímky jsou proto skvělým nečekaným bonusem navíc. Doufejme, že se sondě podaří vhodně nasnímat i centrální dóm přímo uprostřed hlavní skvrny, jehož struktura by nám mohla napovědět o procesech vedoucích ke vzniku těchto světlých oblastí.
Téměř na dosah tomuto zvláštnímu světu na pomezí mezi planetami a planetkami se nyní dostává jeho umělá družice Dawn. Ta navzdory původnímu plánu nepřiblížit se k povrchu Cerery více než na 375 km přešla v rámci prodloužené mise postupně na eliptickou dráhu s nejnižším bodem pouhých 35 kilometrů nad nevšední krajinou planety Ceres!
Postupně snižovaná oběžná dráha družice Dawn kolem planetky Ceres
Zatímco gama/neutronový spektrometr na palubě sondy zmapuje při nízkých průletech ještě přesněji elementární složení povrchu planetky, tak kamery tento povrch mohou nasnímat s dosud nevídaným rozlišením. První zveřejněné snímky zachycují hlavně okraje kráteru Occator.
Pro připomenutí - kráter Occator má průměr přibližně 92 km a na svém dně hostí nepřehlédnutelné světlé skvrny, které jsou jakýmsi poznávacím znamením planetky Ceres.
Simulovaný pohled na kráter Occator směrem od jihu
Na závěr se podívejte na mozaiku zobrazující fraktury v kráteru Dantu. Použité snímky jsou sice z výšky 490 km, ale zato je mozaika ve zvýrazněných barvách, které zachycují rozdíly v chemickém složení povrchu.
Malé planety neboli planetky, někdy nazývané také asteroidy, tvoří zdaleka nejpočetnější skupinu těles ve Sluneční soustavě. Od malých kamínků až po stakilometrové balvany jsou rozesety skoro po všech oblastech našeho systému. Jejich různé velikosti, odlišná složení i okolní podmínky vytváří téměř nekonečnou rozmanitost malých světů. Postupně se zdokonalující technika nám umožňuje vyhledávat a charakterizovat stále menší či vzdálenější tělesa, a tak planetky tvoří neustále se rozšiřující periferii poznání našeho planetárního systému.
'Oumuamua
Na začátek však přecijen nemůžeme nezmínit těleso, které do naší Soustavy nepatří. Během loňského podzimu totiž podnítil obrovskou vlnu zájmu první detekovaný asteroid přilétnuvší z mezihvězdného prostoru. Návštěvník nazvaný 'Oumuamua zaměstnal vědce snažící se pochopit jeho neobvyklé charakteristiky, zaujal veřejnost jedinečností svého zjevení a celá situace fascinovala geeky svou podobností s příběhem Setkání s Rámou. 'Oumuamua jen prolétl Sluneční soustavou a už dávno zase míří do mezihvězdné prázdnoty. Přesto dodnes vycházejí vědecké práce analyzující jeho parametry a snažící se vysvětlit jeho původ či vyvodit další souvislosti. Doposud jsem zaregistroval 45 vědeckých studií a nespočet populárních článků či naučných videí. A další jistě budou následovat...
(514107) 2015 BZ509
Mezihvězdný původ by se slavným nomádem však mohla sdílet i další tělesa, která se ovšem v naší Soustavě usídlila dlouhodobě. Tuto teorii potvrzují studie dynamického vývoje orbitálních parametrů asteroidu (514107) 2015 BZ509. Tato planetka již dříve zaujala svojí retrográdní drahou ve stabilní rezonanci s Jupiterem. Přičemž nové poznatky naznačují, že jediná možnost, jak se na takovou dráhu mohla dostat, je její gravitační zachycení naší Soustavou v dávných dobách. Studie:
Teorie vzniku Sluneční soustavy počítají s výraznou planetární migrací během vývoje Systému. Při přesunech celých planet muselo být mnoho asteroidů z vnitřních oblastí Soustavy vychýleno ze svých drah, a tak se některé kamenné asteroidy očekávají i mezi jinak ledovými planetkami vzdáleného Kuiperova pásu. Výsledky podrobné spektroskopie jedné podezřelé planetky v tomto regionu migrační model vývoje Sluneční soustavy podporují. Těleso katalogizované jako (120216) 2004 EW95 křižující dnes dráhu planety Neptun je ve skutečnosti uhlíkatým asteroidem kdysi vymrštěným z Hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem.
Za Kuiperovým pásem obíhají další, ještě extrémnější objekty. Mezi obzvláště vyčnívající patří nově objevená planetka označená 2015 BP519. Jedná se o možná až sedmi set kilometrovou trpasličí planetu, jejíž nejvzdálenější bod dráhy od Slunce leží přes 800 astronomických jednotek daleko, zatímco v nejbližším bodě se nepřiblíží ani k dráze nejvzdálenější planety Neptun. Navíc vysoký sklon její oběžné dráhy k rovině Sluneční soustavy přes 54° naznačuje něco nestandardního, a tak se v její souvislosti znovu mluví o vlivu dosud neobjevené Deváté planety.
V Kuiperově pásu má lidstvo jednoho robotického vyslance, který se zanedlouho probudí z hibernace, aby se začal připravovat na průlet kolem planetky (486958) 2014 MU69 přezdívané Ultima Thule. Ohledně tohoto malého, patrně binárního světa konečně vyšla první vědecká studie, která se zabývá co nejpřesnějším určením jeho oběžné dráhy kolem Slunce. To pomůže plánování samotného průletu, ale také počítání orbitálních parametrů dalších vzdálených planetek.
O výše zmíněnou studii se významně zasloužila data z astrometrické družice Gaia. Ta však kromě precizního proměřování hvězd zachytila také mnoho těles Sluneční soustavy. V rámci druhého balíčku dat uvolněných v dubnu letošního roku uveřejňují astronomové souhrn pozorování více než 14 000 planetek.
Gaia však není jedinou sondou, která loví asteroidy. Nedávno došlo také ke zveřejnění napozorovaných dat infračerveným vesmírným dalekohledem NEOWISE. Tato družice zachytila přes 29 000 asteroidů o nichž v archivu jistě čeká mnoho neobjevených informací.
Nezahálel ani tým využívající dalekohled CFHT na Havaji. Astronomové z projektu OSSOS (Outer Solar System Origin Survey) oznamují na základě několikaletého skenování oblohy objev a přesné změření orbity 838 nových planetek obíhajících Slunce až za dráhou Neptunu. Tím navyšují počet trans-neptunických objektů s dobře spočítanou oběžnou dráhou téměř o polovinu.
313 těchto planetek se nachází v některé ze stabilních orbitálních rezonancí s Neptunem. Z toho 132 těles patří mezi tzv. plutina, čili planetky, které stejně jako Pluto, oběhnou Slunce dvakrát za každé tři Neptunovy oběhy. Zároveň se našlo několik objektů s hlavní poloosou dráhy přes 130 AU, které i přesto do některé ze vzdálenějších rezonancí s Neptunem zapadají. Počet známých nerezonujících objektů se tímto datasetem dokonce zdvojnásobil. Konkrétně bylo v Kuiperově pásu nově objeveno 436 Neptunem nijak výrazně neovlivňovaných planetek.
Planetky jsou opravdu v kurzu, protože kromě několika zmíněných projektů, které je zkoumají na dálku, je na cestě nebo v aktivní službě několik sond, které se asteroidů takřka či přímo dotknou.
Ceres
O sondě New Horizons chystající se v Kuiperově pásu na setkání s dosud nejvzdálenějším tělesem již padla zmínka. Neslušelo by se však zapomínat na vytrvalého průzkumníka operujícího o něco blíže k domovu. V Hlavním pásu asteroidů totiž družice Dawn stále zkoumá a z všelikých úhlů mapuje trpasličí planetu Ceres.
Tým vymýšlí, jak z pomalu dosluhující sondy dostat co nejvíce vědy, a tak se Dawn k planetě Ceres přiblíží více než kdykoli předtím a to až na pouhých 35 km! Můžeme se těšit na ještě přesnější měření z detektoru neutronů a gama záření (GRaND), který nám dokáže prozradit elementální složení povrchu až metr do hloubky, a také na dosud nejpodrobnější fotografie jediné trpasličí planety ve vnitřní Soustavě.
Ještě blíže k naší rodné planetě se ke svým cílům přibližují hned dvě sondy. Americká OSIRIS-REx bude ještě několik měsíců unášena zákony orbitální mechaniky, než zakotví nad blízkozemním balvanem jménem Bennu. Zato japonská Hayabusa2 už je ke svému cíli doslova na dohled. Její kamery již opakovaně zachytily asteroid Ryugu, který již velmi brzy budeme moci zařadit do kartotéky zmapovaných míst. Užijte si ten pocit, kdy se z nepatrného, sotva viditelného pohybujícího se bodu na obloze stává reálné místo se svou mimozemskou krajinou a unikátní geologií.
Hayabusa2 už je od Ryugu jen pár desítek tisíc kilometrů. Začátkem června se dostane na 2 500 km, čímž započne závěrečná přibližovací fáze. Na začátku července už bude vzájemná vzdálenost pouhých 20 km. V následujících měsících pak bude probíhat mapování, sestup až na 1 km, gravitační měření, následně několik kontaktů s povrchem a odběry vzorků, mezi tím dojde také k vysazení několika malých landerů a během příštího roku přijde dokonce bombardování asteroidu impaktorem.
Asteroidy byly běžně v odborné i populární literatuře nazývány planety až do padesátých let dvacátého století. A to jich tehdy byly známy už tisíce. Konsenzus se tehdy začal měnit ne protože jich bylo hodně, ani proto, že všechny sdílejí podobnou oběžnou dráhu, ale protože se zdokonalovala pozorovací technika a začalo se ukazovat, že geofyzikální vlastnosti asteroidů se od planet skutečně liší. Zlomovým bodem byla publikace Gerárda Kuipera v roce 1953.
Navíc třeba i Galileem objevené měsíce Jupiteru byly také nazývány planety - „Medici planets“ (Medicejské planety, protože Medicejové byli patrony a finančními podporovateli Galilea). Měsícům se dodnes občas říká satelitní nebo sekundární planety.
Výraz pro planety pochází ze slova planetés, což znamená poutníci - poutníci mezi hvězdami. Asteroid zase znamená „star-like“ vypadající jako hvězda, protože i tehdy-nejlepší dalekohledy ukazovaly nově objevované planety jen jako světelné body, zatímco dříve známé běžné planety byly jednoznačně kotoučky s měřitelným průměrem. A navíc dodnes objevovaná malá tělesa Sluneční soustavy se nazývají „Minor Planets“ tedy malé planety. I když v češtině se používá spíš pěkný výraz planetky.
Ta hlavní kontroverze se týká toho, že vymyšlená definice planety byla rozhodnuta hlasováním, což je zcela nevědecký postup, který přidělil Mezinárodní astronomické unii autoritu, která jí nenáleží a náležet by neměla. Na základě umělých autorit se uznávaly pravdy do vědecko-technické revoluce a věda právě nastolila postup na základě pozorování, ověřování a kritického prověřování.
Považuji za nebezpečné stavět instituci jako IAU do role autority ve vědeckých otázkách. IAU ať se drží pojmenovávání těles a popularizační a organizační činnosti. Jestliže začneme o vědeckých definicích hlasovat, přijdeme o vědu jako takovou.
Už od roku 2004 jsme díky snímkům z Hubbleova teleskopu věděli o neobvyklém, výrazně světlém bodě na povrchu trpasličí planety Ceres. Dvanáct let poté robotická družice Dawn přiletěla k planetce dostatečně blízko, aby ono světlé místo rozlišila svou kamerou. Pohleďte do kráteru Occator!
Occator nafocený z výšky 385 km, kdy nejmenší rozlišitelné detaily mají kolem čtyřiceti metrů. Celý kráter měří napříč devadesát dva kilometrů a hluboký je kilometry čtyři. PIA20350 * NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA/PSI
Nejjasnější místo na celém povrchu Ceres se nachází ve středu Occatoru. Obklopen mnoha prasklinami tu v mělké prohlubni stojí malý dóm. PIA20355 * NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA/PSI/LPI
Musí to být fantastické místo! Bílá hora se tyčí uprostřed kráteru jako nějaký monument. Tak světlá, že odráží sluneční paprsky napříč Soustavou. Tak jasná, že funguje jako přirozený maják v Hlavním pásu asteroidů, kde Ceres obíhá.
Víme, že světlý materiál určitě není z vodního ledu, jak se dříve uvažovalo. Asi jde o depozity nějakých solí, ale přesnou povahu a chemické složení ani družice Dawn jen tak neodhalí. Pro její senzory je dóm přeci jen příliš malý, aby se na něj mohla jednoznačně zaměřit. Některé vlastnosti a parametry ale půjdou odvodit z celkového obrázku planetky Ceres, který sonda Dawn postupně vytváří, a ze studia geologie a morfologie okolního terénu i samotné hory.
Vidíme například různé praskliny. Některé jsou paralelní s obvodem světlé skvrny, jiné zdánlivě nesouvisí. Další najdeme přímo na vrcholku a svazích centrálního kopce. Tři použité barevné filtry odhalily různé odstíny přímo na dómu a několik ještě světlejších jasně bílých teček kolem jeho úpatí. Mohlo by jít o aktivní místa? Další již ne tak světlé fleky neznámé povahy jsou vidět opodál v pravé části snímku.
Další zajímavé oblasti kráteru Occator:
Zachovalý západní val kráteru s podélnými úzkými sesuny a několika světlými body (vlevo) oproti zcela zhroucenému východnímu valu (vpravo):
Soustředný systém fraktur v jihozápadní části Occatoru:
Kde jinde hledat přehlídku kráterů, než v pásu asteroidů? Jeho největší člen a zároveň nejbližší trpasličí planeta, Ceres, je stále pod drobnohledem družice Dawn, a tak nám tato galerie kráterů, impaktů a pánví pěkně roste před očima.
Dnes se podíváme na oblast nazvanou po filipínské bohyni plodných polí Ikapati:
V levém výřezu vidíme okraj kráteru Ikapati. Odshora je stěna ještě pěkně zachovalá, ale níže už je terasovitě sesunutá a poznamenaná světlými skvrnkami. Různě po kráteru i kolem něj je několik lineárních fraktur. Zajímavé jsou ty ve výřezu nahoře, vypadají spíše jako řetězce malých kráterů.
Dále je tu celý horní val sesunutý dovnitř kráteru ke komplexnímu centrálnímu vrcholku a pak skupina děr na dně kráteru mezi vrcholkem a pochroumaným spodním valem. Ve spodní části obrázku jsou vidět relativně hladké pláně obklopující kráter Ikapati. Ty si můžeme prohlédnout na fotce z větší výšky. Ikapati je useknutá u horního okraje:
Trpasličí planeta Ceres nám prostřednictvím družice Dawn postupně odkrývá detaily o svém složení, vnitřní struktuře i historii. Dnes se zaměříme na doposud jediné místo na povrchu Cerery, kde byla spektroskopicky potvrzena přítomnost molekul H2O, na kráter Oxo.
Oxo je malý světlý kráter ležící skoro přesně na nultém poledníku Cerery 42° severně od jejího rovníku. Pojmenován je, jak jinak, po bohu zemědělství - tentokrát z afro-brazilského pantheonu Yoruba.
Kráter Oxo (v kroužku) na globálním snímku Ceres v jemných barvách. Větší světlý kráter vpravo je Haulani. Dole u okraje disku vyčnívá hora Ahuna. Snímek byl vyfocen 4.5.2015 z výšky 13 642 km. NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA/Justin Cowart
Na detailnějších snímcích je vidět zajímavá prohlubeň nebo sesuv hned vedle kráteru. Tady jsou dva snímky focené z různého úhlu z výšky 1 470 km s rozlišením 140 metrů:
Ještě větší detaily se ukázaly na snímcích z finální nejnižší orbity pouhých 385 km nad povrchem, kde už náš robotický průzkumník Dawn zůstane. Rozlišení se pohybuje kolem 35 m/pix, takže lze podrobně zkoumat morfologii kráteru a jeho okolí:
NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA
Průměr samotného kráteru Oxo je deset kilometrů. Leží v oblasti hustě poseté mnohem staršími krátery v nízko položené krajině pod topografickým průměrem Cerery (nízká 'nadmořská' výška). V kráteru byly dokonce pozorovány mlhy! Jediné další místo, kde byla na Ceres vidět mlžná vrstva, je kráter Occator se známými světlými skvrnami.
Kráter Oxo si můžeme rozčlenit na čtyři základní geomorfologické prvky:
Zhruba 25 kilometrů okolo kráteru je rozprsknutý materiál vyvržený při impaktu (žlutě). Tento pokryv a světle pruhovaná stěna kráteru (modře) se spektroskopicky i fotometricky liší od okolního terénu. Jejich světlý materiál je druhým nejjasnějším místem na celé Ceres - vyšší albedo mají opět pouze skvrny v kráteru Occator.
Další geologickou jednotkou je hladké dno kráteru (červeně), pravděpodobně vyplněné taveninou vzniklou při impaktu a místy pokryté hroudami materiálu sesunutého dovnitř ze strmých stěn. Neobvyklá terasa (zeleně) vypadá dokonce ještě hladší než dno kráteru. Je v ní ale stále vidět pokleslý val kráteru, takže zde muselo dojít k nějakému sesuvu nebo dokonce propadu půdy. Přesný mechanismus vzniku terasy je potřeba ještě vymodelovat.
Celá formace kráteru Oxo je jedním z nejmladších terénů na Ceres. Jelikož samotný kráter ani okolní ejekta nejsou překryty novějšími dopady těles ani jinými útvary, jedná se o jeden z posledních impaktů, které tato trpasličí planeta zažila.
Na závěr je tady snímek, který krásně ukazuje, jak je povrch Cerery ve skutečnosti tmavý. Fotka byla pořízena s RGB filtry, zachycuje tedy scénu tak, jak bychom ji mohli vidět vlastníma očima, akorát barvy byly trochu zvýrazněny. Světlé odstíny kráteru Oxo opět svědčí pro jeho nízké stáří, protože materiály na povrchu těles Sluneční soustavy běžně mají tendenci vlivem interakcí se slunečním větrem a vlivem dopadů mikrometeoritů tmavnout do hněda:
Celý planetární kolotoč odstartoval v roce 1781 sir William Herschel, když poprvé v historii rozšířil počet známých planet. Usilovným pozorováním oblohy dalekohledem objevil Uran a dokázal tak, že na nebesích mohou skrytě obíhat dosud neviděné světy. Pět od pradávna sledovaných planet na obloze a jedna planeta pod nohama se rozrostly na sedm...
Uran tehdy pěkně zapadl do předpokládané posloupnosti vzdáleností planet od Slunce, a tak byla na světě první předpověď: V mezeře mezi Marsem a Jupiterem by prostě měla být planeta. Nastoupila 'nebeská policie' astronomů a ovoce přišlo o dvacet let později. Ale bylo ho nějak moc...
Prvotní nadšení z objevu Ceres v přesně předpovězené mezeře zchladil už po roce objev další planety ve stejné oblasti a za dva roky další a pak ještě jeden. Dobře, místo jedné chybějící planety tady máme hned čtyři objekty na podobné dráze. Něco tu asi nehraje, ale nevadí - následujících skoro čtyřicet let měla Sluneční soustava jedenáct planet...
Plnohodnotný úspěch matematiky přišel roku 1846. Na základě nepravidelností v pohybu Uranu vypočítal Urbain Le Verrier přesnou pozici, kde by se měla nacházet rušivá planeta. Tak tam Johann Gottfried Galle namířil dalekohled a objevil Neptun. Ten už nezapadal do oné posloupnosti, kvůli které se hledala Ceres a navíc se v jejím sousedství začalo objevovat stále více dalších 'planet'. Myšlenka posloupnosti tak byla zahozena a bylo pochopeno, že v mezeře mezi Marsem a Jupiterem je celý pás asteroidů a Ceres je jen největším z nich. A planet bylo osm...
Stejný matematik se snažil podobným způsobem vysvětlit lehce neposedný Merkur, který se také drobně vymykal předpovězenému chování. Veřejnost po úspěchu s vypočítáním polohy Neptunu uvěřila v existenci planety Vulkán, obíhající extrémně blízko Slunce a narušující orbitu Merkuru. Přestože žádná taková planeta nebyla k nalezení, vyskytoval se Vulkán skoro padesát let ve výčtu planet. A chvíli jich bylo devět...
Věci na pravou míru uvedl až sám Albert Einstein, který roku 1915 v obecné teorii relativity přepracoval pohled na samotnou povahu gravitace. Díky jeho novým rovnicím se podařilo vysvětlit i stáčení Merkurovy dráhy, Vulkán přestal být potřeba a jeho existence byla zavržena. Planet zůstalo osm, ale ne na dlouho...
Matematikům se totiž pořád něco nezdálo. Prostě jim ty pozice Uranu a Neptunu nějak nevycházely. Ačkoli nebyli schopni určit přesnou polohu, kde by měla být případná rušivá planeta, vedlo to některé astronomy k prohledávání oblohy. Psal se rok 1930 a kde se vzalo, tu se vzalo, Pluto! Jenže to se matematici trochu přepočítali. Pluto bylo divné, k planetám se nehodilo a chyby ve výpočtech stejně nevysvětlovalo. Přesto samo na okraji Soustavy si udrželo titul planety přes sedmdesát let. A ve škole jsme se všichni učili, že máme devět planet...
O planetství Pluto přišlo z úplně stejného důvodu, jako Ceres. Nejdříve jsme objevili hromadu dalších těles na podobných drahách a pak zjistili, že výpočty poloh Uranu a Neptunu byly chybné a že všechny planety jsou přesně tam, kde mají být. Ujasnili jsme si, že mezi Marsem a Jupiterem je Hlavní pás asteroidů a za Neptunem je Kuiperův pás. Ta největší tělesa z obou pásů dostala vlastní kategorii - trpasličí planety. A regulérních planet je OSM...
Jenže právě trpasličí planety nás nyní možná přivádí na stopu něčeho velkého. Dráhy některých trpaslíků jsou totiž poněkud neobvyklé a těžko vysvětlitelné. Formuje snad vnější oblasti Sluneční soustavy svou gravitací nějaké velké hmotné těleso? Nachází se v naší Soustavě přeci jenvzdálená Devátá planeta?
Urvara je jméno starověké Védské bohyně úrodných půd a rostlinstva. Spolu s dalšími polobohy a patrony zemědělství se Urvara dostala také na trpasličí planetu Ceres, kde je po ní pojmenována jedna ze tří velkých impaktních pánví. Tento starobylý kráter je velmi úrodný na rozličné geologické formace:
Celá jizva po dávném dopadu měří napříč přes 160 kilometrů a nejmenší rozeznatelné útvary mají asi 150 metrů. Dno kráteru předvádí různou geomorfologii - hladké oblasti s několika vrcholky střídá drsnější terén s roztroušenými hřebeny. Levou část pokrývá složitý systém terasovitého vrásnění. Středová hora má příkré svahy, jejichž obnažený materiál je poněkud světlejší, než většina okolí. Hned vpravo od centrálního vrcholu je zajímavá struktura jemných prasklin. Samotný val kolem Urvary je již značně pochroumaný a místy se ztrácí mezi jinými útvary této cizí kamenno ledové krajiny.
Družice Dawn, která nám tyto nevšední pohledy servíruje, právě sestupuje na svoji finální orbitu. Na ní bude kroužit kolem Cerery blíže, než obíhá ISS kolem Země. Detailní výzkum planetky bude probíhat dokud sondě nedojde palivo. Pak zůstane Dawn kroužit kolem jediné trpasličí planety ve vnitří části Sluneční soustavy jako monument lidské vynalézavosti.
Kromě fascinujících objevů na Plutu - trpasličí planety na okraji Soustavy, probíhá také dlouhodobý průzkum o něco menší a mnohem bližší planetky, královny Hlavního pásu asteroidů - Ceres.
Mise družice Dawn postupně přináší své ovoce - dnes byly zveřejněny topografické mapy založené na snímcích z její průzkumné orbity:
Credit: NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA
Modrá barva odpovídá nižším polohám a červená zase výšinám. Nejhlubší místa (ve tmavě modré) jsou až 7,5 km pod průměrnou úrovní terénu a lze je dle očekávání najít v některých kráterech. Zajímavé je, že tajemné světlé skvrny (tak jasné, že dráždí naši fantazii už od prvních pohledů na Ceres ještě z dálky) leží uvnitř kráteru Occator, který se nachází zrovna v jedné z nejvyšších oblastí Cerery. Dno kráteru Occator se světlými skvrnami je výše (zelená) než třeba dno nedalekého kráteru Ezinu (modrá). Zdá se tedy, že onen vysoce odrazivý materiál nepochází z hlubin Cerery. Možná souvisí právě s tím, že se impakt odehrál v této vyvýšené oblasti, která obsahuje více lehčího ledu?
To vše jsou samozřejmě jen spekulace, detailní měření kompozice kůry a informace o přesném chemickém složení různých povrchových oblastí zatím nejsou k dispozici. Družice Dawn na Cereální orbitě je naštěstí dobře vybavená, aby tyto otázky zodpověděla a v současné době klesá na nižší oběžnou dráhu, aby dosáhla ještě vyššího rozlišení a zas nás o trochu přiblížila k poznání o jediné trpasličí planetě v relativně blízkém sousedství Země.
Krátery jsou pojmenovány po různých božstvech rozličných kultur, všichni ale nějak souvisí se zemědělstvím, což je hlavní téma v nomenklatuře trpasličí planety Ceres, která sama je pojmenovaná po římské bohyni zemědělství, úrody a plodnosti. Occator, taktéž z římské mytologie, je patronem obdělávání půdy. 'Jeho' kráter měří 90 km v průměru a hluboký je asi 4 km. Malý kráter Haulani pojmenovaný po havajské bohyni rostlin je chladnější než většina jeho okolí. Obzvláště hluboké (asi 5 km) jsou krátery Dantu a Ezinu (oba průměr zhruba 120 km) se jmény ghanajského respektive sumerského božstva. Impaktní pánev Kerwan nese jméno hopijského ducha klíčení kukuřice. Další větší pánev se jmenuje po africké bohyni Yalode, kterou ženy uctívaly při sklizňových rituálech. Hned vedle je kráter Urvara se jménem bohyně z indoíránské kultury s centrálním vrcholkem vysokým tři kilometry.
Zatím snad jediný zveřejněný snímek v přirozených viditelných barvách zachycuje oblast u světlého kráteru Haulani:
Credit: NASA/JPL-Caltech/UCLA/ASI/INAF
Následuje výběr monochromatických snímků různých zajímavých lokalit vyfocených z výšky 4 400 km během průzkumné orbity. Rozlišení kamery z této výšky je kolem 400 metrů na jeden pixel:
Neobvyklá osamocená hora nacházející se mezi lokalitami Yalode a Rongo
Kosmické sondy neúnavně plují na gravitačních vlnách napříč naší Soustavou a domů posílají pozdravy z různých koutů tohoto skvostného božího stvoření.
Družice Dawn se přiblížila k trpasličí planetě Ceres natolik, že už se jí ani celá nevejde do objektivu, a tak snímky nabývají na detailech:
Eli Bonora vytvořila z některých snímků krásně ostrou mozaiku povrchu, který je posetý nejrůznějšími geologickými útvary. Vlevo nahoře u okraje disku je krásně z profilu vidět uskupení slavných světlých skvrn, jejichž povaha stále zůstává záhadou. Detaily kolem velké impaktní pánve v dolní části by se daly sledovat celý den. Tolik procesů si muselo před věky pohrát s povrchem tohoto unikátního světa:
Podobná ledová koule, ovšem poněkud vzdálenější, je Dione u Saturnu. Sonda Cassini tento krásný měsíc nedávno poctila svou předposlední návštěvou:
Kombinací zelených, infračervených a UV snímků vznikají pěkné mozaiky. Barvy zachycují skutečnou variabilitu povrchu, ovšem v mnohem výraznějších odstínech, než by vidělo lidské oko naživo:
Pár barevných náhledů konečně zveřejnila i mise Rosetta od komety 67p, kterou tato evropská družice dlouhodobě zkoumá. Na povrchu komety se po půl roce probudil z hibernace přistávaci modul Philae, takže se možná ještě dočkáme zajímavých měření přímo na jádře komety:
Při pohledu z větší dálky je vidět, že kometám se po právu říká vlasatice. Tady má pořádný číro : )
Na závěr se podíváme na samý okraj zmapované Sluneční soustavy. Tento okraj se každým okamžikem rozšiřuje, jak se sonda New Horizons řítí k Plutu a Charonu. K nejtěsnějšímu přiblížení dojde už za tři týdny! Tehdy v dech beroucích detailech spatříme hned dva dosud nepoznané světy a jejich měsíčky. Prozatím ty nejlepší snímky vypadají takto:
Kdo by chtěl sledovat dění kolem objevitelské cesty do Kuiperova pásu v přímém přenosu, doporučuji toto fórum.
