12. března 2015

Enceladus


   Saturnův měsíc Enceladus je jedním z nejmenších světů ve Sluneční soustavě. Jeho průměr je pouhých 500 kilometrů, přesto si udržuje zhruba kulový tvar. Za to vděčí především svému složení. Zatímco kamenné světy se zakulacují až při průměru kolem tisíce kilometrů, Enceladu k tomu stačí polovina. Je totiž skoro celý z vodního ledu.

NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute

   Navzdory svým malým rozměrům poutá Enceladus mnoho pozornosti. Kromě naší dobré Země je totiž jediným tělesem v celém vesmíru (!), u kterého máme přímý a nezvratný důkaz přítomnosti kapalné vody! Ta totiž tryská z prasklin v ledové kůře přímo do prostoru.

NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute

   Famózně úspěšná družice Cassini byla několikrát navedena, aby proletěla přímo skrz tyto gejzíry a mohla detailně zkoumat jejich složení. Díky tomu víme, že jsou opravdu převážně z vody. Cassini tyto manévry bez úhony přežila a dodnes pokračuje ve výzkumu Saturnu, jeho prstenců a měsíců.

   V časopise Nature včera vyšla studie zabývající se procesy uvnitř Encelada. Materiál tryskající z podpovrchového oceánu vytváří oblačný prstenec kolem Saturnu podél Enceladovy orbity. Narozdíl od klasických saturnových prstenců, které jsou téměř čistě z ledu, byl v tomto oblaku detekován mimo jiné metan a drobné silikátové granule. Hornina v království ledu! Čtyři roky zpracovávání dat z Cassini, na nich založených počítačových simulací a laboratorních pokusů vedly k závěru, že tyto granule vznikají hydrotermálními procesy na dně Enceladova oceánu, kde voda ohřátá alespoň na 90˚C reaguje s kamenným jádrem měsíce a nasycuje se minerály. Když se pak ochlazuje a stoupá k povrchu, minerály krystalizují a vytvářejí drobné granule. Ty se pak obalí ledem a spolu s výtrysky si najdou cestu popraskanou kůrou Encelada, aby se staly součástí oblačného saturnova prstence. Sluneční záření (které tato hornina neviděla miliardy let) pak vysublimuje led a najednou máme plno křemíkových granulí tam, kde by je nikdo nečekal. Podobnými procesy za přítomnosti horké vody by se měl do prostoru dostávat i zmíněný metan.

   Kromě toho, že díky těmto fascinujícím přírodním procesům můžeme přímo zkoumat materiál z nitra cizího kosmického tělesa (nikdo se dosud neprovrtal ani pod zemskou kůru, natož pod nějakou mimozemskou!), poskytují tyto závěry důkaz toho, o čem se spekulovalo od objevu samotných gejzírů na Enceladu - na dně tohoto mimozemského oceánu se nacházejí horké průduchy podobné těm, které známe z pozemského oceánského dna. A na Zemi se to kolem těchto zřídel hemží životem, byť tam nikdy nedopadá ani paprsek světla!

   Objevíme jednoho dne v těch nejneočekávanějších koutech Soustavy kolonie bujících organizmů či dokonce fantaskní mimozemské tvory? Skrývá tento maličký ledový svět Velké tajemství?

NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute

8. března 2015

Trpasličí planety


   Asi naprostá většina lidí dokáže vyjmenovat planety Sluneční soustavy: Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun. Mnozí také zaregistrovali, že najednou máme o planetu míň, než jsme se učili ve škole. 

   Pluto samozřejmě nikam neodletělo - jde o to, jak ho chápeme v kontextu celé Soustavy. Když už jsme ho degradovali z prestižního planetárního klubu, jak tento svět nově charakterizujeme? Je Pluto jen výstřední planetární těleso? Objekt Kuiperova pásu? Dvojitá planetka? Trpasličí planeta? To všechno a mnohem víc. Pluto kraluje Kuiperovu pásu, vládne komplexní rodince měsíců a brzo se stane prvním prozkoumaným tělesem za drahou Neptunu. A právě objevy dalších trans-neptunických objektů na přelomu milénia nás přinutily formulovat definici planety a zavést kategorii trpasličích planet

Mezinárodní astronomická unie prozatím registruje pět trpasličích planet: 
Ceres, Pluto, Eris, Makemake a Haumea 

Následující obrázek ukazuje aktuální polohu trans-neptunických trpaslíků. Každá tečka reprezentuje objekt Kuiperova pásu, ale nenechte se zmást - vzdálenosti mezi jednotlivými tělesy v tomto "pásu" většinou odpovídají minimálně vzdálenosti Země od Slunce! Žlutě je znázorněna trasa sondy New Horizons, která letí prozkoumat Pluto, jeho měsíce a později snad ještě jeden další objekt Kuiperova pásu. 

Většina z těchto těles dosud nese pouze provizorní označení. Objekt '2007 OR10' je největším z dosud nepojmenovaných těles v celé Sluneční soustavě. Pokud tedy někde nečíhá neznámá vzdálená planeta... 

Pokud bychom jako dolní hranici pro klasifikaci jako trpasličí planeta určili planetku Ceres s rozměrem těsně pod 1000 km, zasloužila by si do oficiálního výčtu trpaslíků zařadit i tyto tři tělesa: 2007 OR10, Quaoar a Sedna. To už dělá celkem šest planetárních objektů v Kuiperově pásu či ještě dál čekajících na prozkoumání! Další tři objekty jsou potom na hraně s rozměry do 900 km: 2002 MS4, Orcus a Salacia. Budeme-li pomyslnou hranici posouvat ještě níž, počet těles kandidujících na titul trpasličí planety rapidně stoupá.

A hlavní důvod proč Pluto raději vyškrtli, než aby přijali kopu nových planet? Přece aby dětem ulehčili fyziku :) 

Obyvatelé Pluta si samozřejmě o našich hrátkách se slovíčky myslí své. Planeta neplaneta... 

aktualizováno: 7.7.2017

5. března 2015

Gaura Pūrnimā



Pūrnimā znamená úplněk. Tím dnešním začíná nový vaišnavský rok, když oddaní po celém světě oslavují příchod Pána Gourangy. Zároveň jde o poslední zimní úplněk, jelikož dvacátého března tady máme jarní rovnodennost, která se navíc sejde ve stejný den s novoluním a dokonce se zatměním Slunce! Zdá se, že letošek bude bohatý na zajímavé souhry astronomických úkazů.

Dnešní úplněk nastává poblíž měsíčního apogea - nejvzdálenějšího bodu na eliptické dráze Měsíce, který bude od Země o 50 000 km dál než při perigeových úplňcích. To se projeví menším průměrem měsíčního disku na obloze. Bez přímého porovnání ale lidské oko těžko rozezná rozdíl, tak se alespoň v meditaci můžeme zaměřit na jemnohmotné energie vzdálené Luny.


Den před půrnimou - 4.3. se k sobě na pozemské obloze velmi těsně přiblížili Venuše a Uran. Konjunkce to byla tak těsná, že by obě planety na nebi skoro splynuly v jedinou hvězdu. Bohužel Uran je od nás tak daleko, že pouhým okem viditelný není, takže ani v tomto případě nešlo o vizuálně výrazný úkaz. Samozřejmě pokud nepoužijete dalekohled...


Viděli jste někdy kometárního ducha? Odkudsi z hlubin kosmu přiletěla kometa, která to vzala nebezpečně blízko Slunce. Spalující žár pouhé 4 miliony kilometrů nad slunečním povrchem kometu dočista vypařil, takže po ní zbyl jen rozpínající se oblak prachu. Ani nebeští poutníci se nevyhnou pomíjivosti...


4. března 2015

C/2014 Q2 (Lovejoy)



Komety bezesporu patří mezi nejkrásnější nebeské úkazy. Ponechme teď stranou vzhled kometárních jader zblízka a zaměřme se na krásné divadlo, které komety dovedou vykouzlit na pozemské obloze.

Dávno je pryč doba, kdy nadšení astronomové amatéři pročesávali svými dalekohledy oblohu a objevovali komety. Současné automatizované supervýkonné sítě dalekohledů prohlédnou celou oblohu i několikrát za noc, a tak se většina nových komet jmenuje po nich: PanStarrs, ISON, Catalina, ... nebo starší LINEAR. Ovšem někteří jednotlivci mají na zajímavé komety pořád lepší mušku než roboti. Zejména Australan Terry Lovejoy má buď obrovské štěstí nebo snad věštecké schopnosti. Objevil hned tři komety, které nečekaně zjasnily do vizuálního dosahu a staly se nádhernými ozdobami oblohy. Všechny tři komety Lovejoy navíc byly vánočními kometami, jelikož největší jasnosti dosáhly kolem zimního slunovratu v letech 2011, 2013 a 2014:



Ta poslední z nich - C/2014 Q2 (Lovejoy) - zdobí severní oblohu celou letošní zimu. V lednu jsem jí pozoroval očima dokonce z přesvětlené Prahy. Tady se můžete pokochat galerií snímků od mnoha různých autorů z celého světa. Obrázky jdou chronologicky tak, jak kometa putovala oblohou od prosince do února. Všimněte si vývoje vzhledu komety a jejího ohonu v průběhu času - jedná se o nejdynamičtější kometu posledních let! (klik na obrázek pro zvětšení)

Začínáme snímkem z 16. prosince 2014:

Následující dvě fotky zachycují vývoj komety mezi Slunovratem a Štědrým dnem 2014:

Observatoř Dark Energy Survey běžně fotí slabé a vzdálené objekty při výzkumu tzv. temné energie. Pro astronomy zpracovávající pozorování z DES byl docela šok, když na ně z monitorů vybafla takováhle obluda:

Příchod nového roku kometa oslavila průletem poblíž kulové hvězdokupy M79:

Osmého ledna poryv slunečního větru odtrhl kometě ohon! Ten ovšem prakticky okamžitě začal dorůstat, což dokazuje vysokou aktivitu kometárního jádra.

Následující série snímků zachycuje dynamiku ohonu přes různé barevné filtry:

Do trojúhelníku se Sedmi mudrci (modré Plejády) a Býčím okem (oranžový Aldebaran) se kometa Lovejoy seřadila 14. ledna 2015:

Ještě jeden širokoúhlý pohled na kometu v býku z 19.1.2015:

Před největším přiblížením ke Slunci (perihelium 30. ledna) rozvinula vlasatice nádherný dlouhý ohon...:

...aby o něj v půli února po bouřlivém slunečním počasí opět přišla:

S kometou Lovejoy se rozloučíme snímkem z 19. února, kdy se nacházela poblíž mlhoviny M76 přezdívané Malá činka:


Kometa Q2 Lovejoy se vzdaluje zpět do hlubin Soustavy, kde tráví většinu své existence, a na naší obloze postupně slábne. Po úplňku, až přestane rušit svit Měsíce, se možná ještě dočkáme pár pěkných snímků, než třetí vánoční Lovejoyka definitivně vybledne... Přeji jasnou oblohu a ještě jasnější mysl : )


3. března 2015

Trpasličí den



Jeden den na trpasličí planetě Ceres trvá 9 hodin. Celou otočku planetky kolem cereální osy nasnímala sonda Dawn 19. února. 



Díky různým úhlům pohledu bylo možné vytvořit 3D anaglyf. Máte-li po ruce červenomodré brýle, neváhejte se ponořit do obrazu na dosah vzdálenému světu!



Nasnímáním celé rotace Cerery se pokryla většina jejího povrchu a k dispozici je tak základní mapa planetky Ceres. Zatím v nízkém rozlišení (~4 km/pixel) - skutečná mapovací fáze mise začne koncem dubna.



Skuteční nadšenci můžou prozkoumat snímek po snímku. Při detailním prohlížení této galerie různotvarých kráterů si lze všimnout i mnoha jiných povrchových útvarů, jejichž přesný charakter odhalí družice Dawn, až vstoupí na cereální orbitu.