27. dubna 2016

Makemake má měsíc!


   Horizont lidského poznání se postupně posouvá. Před stovkami let lidé objevovali nové kontinenty a ostrovy v neznámých mořích. Po zmapování rodné planety upínali dobrodruhové své zraky více a více k nebesům. Jen nějakých dvě stě let zpátky nadšenci u okulárů nalézali nové světy, planetky Sluneční soustavy. Hlavní pás asteroidů byl tehdy 'horizontem událostí', odkud přicházel jeden zajímavý objev za druhým. Dnes je tento horizont posunut na samý okraj známé Soustavy. Obří pozemní nebo kosmické dalekohledy tam v Kuiperově pásu odhalují říši trpasličích planet. Poslední objev se týká jednoho z největších známých světů za drahou Neptunu: planetky Makemake.

   Makemake je jedno z pěti těles ve Sluneční soustavě oficiálně označovaných jako trpasličí planety. Hned po Plutu je druhým nejjasnějším objektem Kuiperova pásu, a tak musí její povrch být velmi světlý. Díky zákrytům vzdálených hvězd také známe poměrně spolehlivě rozměry planetky, která se s průměrem 1430 km řadí mezi největší trpaslíky. Spektroskopie odhalila bohatý výskyt metanu na povrchu Makemake a díky fotometrické analýze známe i její rotační periodu, která činí jen něco přes sedm a tři čtvrtě hodiny, tedy rychlý rotátor s krátkými dny. Z dlouhodobého pozorování máme také pochopitelně přesně určenou oběžnou dráhu Makemake kolem Slunce, které oběhne jednou za 309 let ve střední vzdálenosti 45 astronomických jednotek (45 × vzdálenost Země-Slunce) se sklonem 29°. Tím zapadá do takzvané "klasické populace Kuiperova pásu".
   Fyzikální parametry planetky Makemake (hmotnost, hustota, složení) dosud nebylo možné určit. To se nyní ovšem změní, protože tým v čele s Alexem Parkerem ze Southwest Research Institute v Boulderu ve státě Colorado oznamuje objev měsíčku obíhajícího kolem Makemake!


   Měsíček dostal provizorní označení 'S/2015 (136472) 1' a pro snadnější zapamatování se mu zatím přezdívá 'MK 2', dokud nedostane od Mezinárodní astronomické unie oficiální jméno. Jeho odhadovaná velikost je asi 160 km a byl spatřen pomocí Hubbleova kosmického teleskopu přibližně 20 000 km daleko od Makemake. Zde najdete vědeckou publikaci o objevu měsíčku (arXiv PDF).

   A jak to souvisí s fyzikálními parametry Makemake samotné? Jakmile totiž bude k dispozici dostatek pozorování měsíčku a budeme přesně znát jeho oběžnou dráhu kolem této trpasličí planety, můžeme dopočítat i její hmotnost! A jelikož průměr Makemake už díky hvězdným zákrytům známe, zbývá jen krok k určení její celkové hustoty, což je základní parametr pro úvahy o vnitřním složení. 
   Nejen že teď víme, že Makemake neobíhá prostorem osamocená, ale díky malému měsíčku se o ní nyní dozvíme mnohem víc informací. A to i přes to, že jediné, co vidíme, jsou stále jen dvě tečky na obloze! Hubbleův dalekohled prostě i po letech nese nové ovoce : ) Takto mimochodem vypadají originální snímky z Hubblea, na kterých si astronomové nového měsíčku všimli:

NASA, ESA, A. Parker and M. Buie (SwRI)

   Satelity vzdálených těles Sluneční soustavy jsou pro planetární vědce skutečnými dárečky, protože právě díky nim se o populacích trpasličích planet, plutoidů a dalších trans-neptunických objektů dozvědí mnohem víc, než lze odhalit jen z osamoceného světelného bodu. Tehdy se z pouhých astronomických objektů, teček na obloze, stávají skutečné planetární světy, ostrovy rozmanitosti uprostřed kosmické prázdnoty. A to jsou momenty, které moderní 'dobrodruhové za okuláry' milují...

   Na závěr přikládám aktuální stav populace největších známých trans-neptunických objektů (tedy planetek obíhajících za drahou Neptunu). Pouze Pluto a Charon nafotila zblízka robotická sonda a známe tedy jejich skutečný vzhled. U ostatních planetek je zachycen pouze celkový odstín zjištěný z jejich spektra a rozměry známé především díky stelárním okultacím nebo z infračerveného vyzařování. Jak vidno, většina těchto trpasličích planet má svoje satelity, takže známe i jejich hmotnosti a další parametry. Bezměsíčný zatím zůstává dosud nepojmenovaný velký trpaslík '2007 OR10' a z malých trpaslíků tajemná vzdálená Sedna.


5. dubna 2016

Mráčky a ďáblíci


   Vytrvalé vozítko Opportunity brázdí marsovskou krajinou už dlouhých dvanáct let. Jakožto pojízdná geologická sonda se zaměřuje především na studium marťanských hornin, skal a kamení, neuniknou jí ale ani projevy martského počasí.

   Jako třeba tyto mraky nad hřebenem Knudsen v údolí Marathon:
zdroj

   Společnost osamocenému vozítku občas dělají prachoví ďáblíci (dust devils). Ti vznikají, když sloupec ohřátého vzduchu rotuje tak rychle, že nabere jemný prach a vířivě jej vyzdvihne vzhůru. V minulosti takové vzdušné víry pomohly očistit solární panely vozítka od usazeného prachu, když se přehnaly přímo přes něj. I díky tomu se původně zamýšlená devadesáti denní mise Opportunity protáhla na roky a funguje dodnes.

   Jednoho prachového ďáblíka ulovila navigační kamera, jak se prohání kráterem Endevour:
zdroj