28. prosince 2017

Planetky v kurzu #3 - Trojané zdálky


   Malé planety neboli planetky, někdy nazývané také asteroidy, tvoří zdaleka nejpočetnější skupinu těles ve Sluneční soustavě. Od malých kamínků až po stakilometrové balvany jsou rozesety skoro po všech oblastech našeho systému. Jejich různé velikosti, odlišná složení i okolní podmínky vytváří téměř nekonečnou rozmanitost malých světů. Není proto divu, že se je snažíme zkoumat všemi dostupnými prostředky...


   Jako trojany označujeme objekty lapené v libračních centrech L4 a L5 dvou vzájemně se obíhajících větších těles. Vyrovnání gravitačního působení v těchto bodech zajišťuje dynamicky stabilní oblasti 60° před sekundárním tělesem a 60° za ním. Zejména v případě dvojice Slunce-Jupiter jsou tyto oblasti obývány bohatou populací planetek.


   Největším mezi trojany je planetka (624) Hektor, což je Jupiterův trojan nacházející se v bodě L4. To nejlepší, co k Hektorovi máme, jsou snímky z Hubbleova kosmického teleskopu, podle kterých to vypadá, že by mohlo jít o kontaktní binární těleso. Ve své velikostní kategorii je Hektor jedním z nejvíce protažených těles, jelikož jeho delší osa měří zhruba 370 km a ta kratší jen 200 km. Hektor má navíc ještě zhruba dvanáctikilometrový měsíček pojmenovaný Skamandrios. Ten byl potvrzen Keckovým dalekohledem.

Twitter - Franck Marchis‏ (@AllPlanets)

   Čeští astronomové navíc identifikovali skupinu několika menších trojanů, kteří s Hektorem tvoří kolizní rodinu. Ta mohla vzniknout spolu s měsíčkem Skamandriem při nějakém impaktu, který z původního tělesa urazil několik menších. Rodina je to neobvyklá, jelikož je zcela unikátní, aby mateřské těleso kolizní rodiny vykazovalo spektrální typ D, což je právě Hektorův případ.

   Přímo k Hektorovi se zatím žádná vesmírná sonda nechystá, a tak zůstáváme odkázáni na teleskopický průzkum. Nedávno byly publikovány výsledky podrobné spektrální analýzy Hektora ve viditelné a blízké infračervené oblasti, přičemž astronomové pomocí dalekohledu TNG (La Palma, Španělsko) rovnou proměřili i druhého největšího Jupiterova trojana jménem (911) Agamemnon pohybujícího se taktéž v bodě L4. Oba největší trojané jsou spektrálního typu D a povrch ani jednoho z nich nevykazuje známky přítomnosti vodního ledu ani nebyla pozorována žádná koma ani jiná kometární aktivita. Podrobnosti naleznete v publikaci Rotationally-resolved spectroscopy of Jupiter Trojans (624) Hektor and (911) Agamemnon.
   Když Agamemnon v roce 2012 na své cestě oblohou přecházel před vzdálenou hvězdou, astronomové v severovýchodní Americe zaznamenali i krátký sekundární zákryt, což by znamenalo, že i Agamemnon má svůj vlastní asi pětikilometrový měsíček. Výsledky pozorování rozebírá studie Occultation Evidence for a Satellite of the Trojan Asteroid (911) Agamemnon a průběh zákrytu je krásně vidět na následujícím videu:


   Ani Agamemnon zatím neočekává návštěvu ze Země, a tak se stejně jako u Hektora musíme spokojit jen s rozmazanými teleskopickými snímky. Následující sekvenci pořídila adaptivní optikou observatoř VLT. Černý kroužek označuje předpokládanou orbitu výše zmiňovaného měsíčku, na nějž však rozlišovací schopnosti VLT nestačí. Dokonce ani samotný Agamemnon měřící necelých 170 km není pořádně rozlišen.

VLT / NACO

   Na závěr ještě zmíním, že bohatou populaci relativně velkých trojanů na své dráze hostí také planeta Neptun. Vzhledem ke značné vzdálenosti je však poznání o Neptunových trojanech dosti skromné. Astronom David Jewitt však nedávno publikoval studii The Trojan Color Conundrum zabývající se barvami trojanů. Zdá se že navzdory odlišné vzdálenosti od Slunce a celkově různému prostředí jsou si Jupiterovi a Neptunovi trojané barevně dosti podobní, zatímco se liší od populací ostatních malých těles. To naznačuje buď jejich stejný původ nebo to, že obě skupiny prošly nějakým podobným procesem, který takto shodně změnil jejich barvy.

Jewitt (2017) / Dandy et al. (2003)

Neptunovi ani největší Jupiterovi trojané se blízkého průzkumu sice zatím nedočkají, nicméně plány na mise do Jupiterových libračních center existují! Na průzkum několika trojanů se můžeme těšit na přelomu dvacátých a třicátých let. Kteří to budou konkrétně, to si povíme v některém z dalších dílů seriálu Planetky v kurzu...

21. prosince 2017

Odkrývání vrstev Jupitera


   Na letošním zasedání AGU byl prezentován jeden dost významný poznatek o Jupiterově atmosféře. Ta podle gravitačních měření sahá do hloubky 3000 km a celá představuje asi 1% hmotnosti Jupiteru. Pod ní už se Jupiter chová spíše jako pevné těleso rotující jako jediná entita. Dosavadní představa různě rotujících vířících vrstev zdá se, nebyla správná.

   Vypadá to, že Jupiter je spíše než atmosférická planeta prostě planeta s atmosférou. Byť velice mocnou a mohutnou. Pro atmosférické vědce je to stále velké pole působnosti, zatímco pro fyziky je taková atmosféra zanedbatelná. To se hodí do krámu oběma : ) Vědecké postupy vedoucí k těmto závěrům a další detaily rozebírá Emily Lakdawalla v článku Spherical harmonics, gravity, and the depth of winds at Jupiter na webu Planetary Society.

   Mimoto bylo zatím potvrzeno, že Velká rudá skvrna sahá asi 300 km hluboko. To je ale výsledek pouze z mikrovlnného radiometru. Během let 2019 a 2020 bude příležitost prozkoumat, jestli je pod Skvrnou i gravitační anomálie, nebo jestli jde "jen" o atmosférický útvar. Zatím Juno nad skvrnou proletěla jen jednou.
   Shromažďování gravitačních dat nás postupně přibližuje k vykreslení vnitřní struktury Jupiteru. Začíná to vypadat, že v centru snad ani není žádné železo-kamenné jádro, protože se rozpustilo a promíchalo s pláštěm z tekutého metalického vodíku. Je to ale zatím jen varianta, kterou některé výsledky naznačují, nic definitivního. K tomu bude potřeba ještě nějakou dobu létat kolem Jupiteru a dokončit primární misi družice Juno.

Juno, respektive její řídící tým, si musí při každém průletu blízko Jupitera vybrat jestli se bude měřit gravitační pole (přičemž anténa sondy musí mířit k Zemi) nebo jestli se na Jupiter zaměří všechny ostatní přístroje.

NASA / JPL-Caltech



Tři skeče z přednášek na AGU2017 od Jamese Tuttle Keanea:

Mapování mikrovlnným radiometrem


Věda od JunoCAM


Přístroj JIRAM pozoruje Galileovské měsíce

Images credit: James Tuttle Keane

Tisková konference z AGU2017 o vědeckých výsledcích družice Juno

4. prosince 2017

VLT mapuje asteroidy


   Jak už jsem avizoval dříve, přístroj SPHERE nainstalovaný na Velmi velkém dalekohledu Evropské jižní observatoře v Chile zachycuje (mimo jiné) bezprecedentní snímky asteroidů v Hlavním pásu. Obrázky získané tímto obřím teleskopem nyní odhalují detaily, které ještě nedávno byly vyhrazeny jen pro snímače kosmických sond. Tímto bez přehánění nastoupila nová éra pozemní astronomie.

VLT’s SPHERE spies rocky worlds
ESO / VLT / Vernazza et al.

   Obzvláště nadšený jsem ze snímku planetky Pallas, což je třetí největší asteroid v Hlavním pásu. Zde vykazuje dosti hrbolatý povrch nebo třeba jednu světlejší oblast v pravé dolní části. Těžko se dá soudit, jestli všechny útvary souvisí jen s impaktními krátery nebo jestli vidíme i následky jiných geologických procesů. Kombinací s dalšími měřeními ale vědci jistě přijdou na mnohé zajímavosti. 

   Nejvíce mě ovšem zaujalo, jak se Pallas jeví kulatá! Ze starších snímků Hubbleovým teleskopem vypadala Pallas přeci jen poněkud šišatější. Celkově bude zajímavé porovnat nová data s pozorováními Hubblem z roku 2007.

Vlevo je Pallas, jak nám ji roku 2007 ukázal Hubbleův kosmický teleskop (HST).
Vpravo je nový vymazlený pohled Velmi velkým dalekohledem (VLT).

Bude si nyní tento více než pěti set kilometrový balvan (opět) nárokovat titul trpasličí planety? Vyvolají tyto nové snímky tolik otázek, že to některou z kosmických agentur inspiruje vyslat k Pallas průzkumnou sondu? Hlavní pás planetek toho k objevování nabízí mnoho, takže hurá do vesmíru!

21. listopadu 2017

'Oumuamua - První posel z dálav


   Objevený teleskopem Pan-STARRS na Havaji; pojmenovaný havajským výrazem pro 'posla z dálky, který přichází jako první' - mezihvězdný balvan 1I/'Oumuamua nepřestává fascinovat astronomickou komunitu.

   Evropská jižní observatoř včera publikovala výsledky pozorování tohoto exo-asteroidu dalekohledem VLT. Nebesa nepřestávají překvapovat, jelikož tenhle mezihvězdný objekt se nepodobá ničemu, co jsme dosud viděli.

Umělecká představa extrémně protaženého balvanu 'Oumuamua
Credit: ESO / M. Kornmesser

   VLT potvrzuje a dále upřesňuje předchozí poznatky získané menšími dalekohledy. Tvar objektu je velmi protažený. Na délku měří zhruba 400 metrů a nejspíše se jedná o pevné kamenné, možná i kovové, těleso. Kosmickým zářením ošlehaný povrch má tmavě červenou barvu a netrousí se z něj žádná zrnka prachu. Rotační perioda tohoto vesmírného lingamu je 7,3 hodiny.

 
 

Jako kdyby Sluneční soustavou proletěl obří menhir.


Kombinovaný snímek z dalekohledů VLT a Gemini zachycuje pohyb 'Oumuamua mezi hvězdami.
Credit: ESO / K. Meech et al.

   Nedávnou historii objevu první planetky z vnějšího prostoru shrnuje a další informace doplňuje tradičně čtivý článek na blogu Planetary Mechanics: An interstellar asteroid.
   Podobnost celé události se sci-fi příběhem Arthura C. Clarka 'Setkání s Rámou' poeticky popisuje článek na blogu Systemic. Na stejném blogu se Greg Laughlin(@zamýšlí nejen nad vzácností tohoto setkání z pohledu samotného asteroidu (ten se pravděpodobně takhle těsně k žádné další hvězdě nepřiblíží po následující kvadriliony let), ale také nad nepřeberným množstvím podobných objektů, které musí samostatně bloumat Galaxií.
   Další shrnutí informací známých krátce po objevu 'Oumuamua nabízí příspěvek do časopisu Nature: Discovery and Characterization of the First Known Interstellar Object. K zakoupení je pak aktuální recenzovaná publikace od stejného týmu autorů: A brief visit from a red and extremely elongated interstellar asteroid.
   Po původu mezihvězdného nomáda pátrali astronomové z Poznańské univerzity a z Polské akademie věd. Jako docela slibný kandidát se jeví hvězdný systém Ross 780. Jejich detektivní práce je k nastudování zde: On the dynamical history of the recently discovered interstellar object A/2017 U1 – where does it come from?
   A konečně článek v češtině ke včerejší tiskové zprávě nabízí například portál Náš Vesmír: ESO: 'Oumuamua se nepodobá žádnému známému tělesu ze Sluneční soustavy. O mezihvězdném poutníkovi však píše i Česká televize nebo Lidovky.


17. listopadu 2017

Mezihvězdná návštěva


   Během září a října prosvištěl Sluneční soustavou první zaznamenaný objekt s nepochybně mezihvězdným původem. S excentricitou dráhy 1,19 byl nejprve považován za kometu a označen C/2017 U1. Další pozorování však žádnou kometární aktivitu neodhalila, a tak byl objekt překlasifikován na asteroid A/2017 U1. Když se však definitivně potvrdila hyperbolická dráha tělesa, usnesla se Mezinárodní astronomická unie zavést pro podobné objekty novou kategorii označovanou písmenem I (=interstellar). Prvnímu mezihvězdnému návštěvníkovi pak kromě katalogového čísla přidělila rovnou i jméno: 

1I/'Oumuamua

   Na začátek se sluší poznamenat, že 'Oumuamua není úplně prvním vzorkem mezihvězdné hmoty, který máme k dispozici. Dokonce přímo v pozemských laboratořích se totiž nachází několik zrníček prachu, která z kosmu dopravila americká sonda Stardust. Úkolem mise sice tehdy bylo nasbírat hlavně kometární prach z kómy vlasatice 81P/Wild-2, ale sonda dostála i svému jménu, když se mezi pochytanými vzorky našlo i několik zrn, která sběrné zařízení zasáhla takovou rychlostí, že se může  jednat pouze o mezihvězdný prach.
   Dále také mnoho v historii pozorovaných komet nabralo průletem u Slunce takovou rychlost, že nadobro opouští naší Soustavu. Jejich původ je ovšem obvykle přisuzován do Oortova oblaku, jenž Sluneční soustavu obklopuje na hranicích gravitačního vlivu Slunce. O jedné takové kometě z nedávné minulosti jsem dříve sestavil dvě galerie: Mezihvězdná cestovatelka & Setkání s Catalinou

   Nicméně zpátky k aktuálnímu exo-asteroidu. Před přiblížením měl vůči Sluneční soustavě rychlost 26 km za sekundu, zatímco při největším přiblížení ke Slunci dosáhl vůči naší hvězdě rychlosti 88 km za sekundu. Navzdory tomu, že 'Oumuamua byl objeven až po průletu perihelem a dokonce i několik dní po největším přiblížení k Zemi, obrátilo k tomuto cizímu tělesu své zraky mnoho astronomů. Jen v sekci planetární astrofyziky na arXivu se během dvou týdnů objevilo hned třináct vědeckých prací!


  • Porovnáním rychlostních vektorů vylučuje tato publikace původ 'Oumuamuy v systému Alfa Centauri i souvislost s několika dalšími blízkými hvězdami.



  • Tato práce poukazuje na to, že 'Oumuamua skutečně vyčnívá i mezi ostatními objekty s únikovou rychlostí. Z více než tří stovek známých hyperbolických komet má pouze pět objektů excentricitu dráhy větší než 1,01, zatímco excentricita 'Oumuamuy  je 1,19. Ani další orbitální parametry nevykazují žádnou souvislost se známými uprchlíky ze Sluneční soustavy.


  • Prvotní spektrální analýza ukazuje na červené zbarvení objektu, ale nezachycuje žádné výrazné absorpční čáry, které by nám ho umožnily lépe charakterizovat.



The rotation period and shape of the hyperbolic asteroid A/2017 U1 from its lightcurve
  • Dvě a půl hodiny expozičního času na 4,3 metrovém dalekohledu neodhalila kolem tělesa žádnou komu ani ohon; zatímco naměřená světelná křivka vylučuje rotační periodu kratší než 3 až 5 hodin. Rozměry by měly být 90-180 metrů a planetka je pravděpodobně protažená s poměrem os alespoň 3:1.



  • Zamyšlení nad původem exo-asteroidu, který mohl být zhruba před 40 miliony let vymrštěn z hvězdných asociací Carina/Columba, kde (jelikož spektrum objektu nevykazuje přítomnost ledu) vznikl uvnitř sněžné čáry okolo nějaké hvězdy. Úvaha také nabádá ke sledování oblasti oblohy, ze které k nám 'Oumuamua přiletěl, protože očekává další návštěvníky z tohoto směru.
  • Tuto studii dále rozebírá článek na Centauri Dreams: An Origin for a Far Traveling Asteroid


  • Jediný případ extra-solárního asteroidu sice není příliš reprezentativní vzorek pro vyvozování závěrů, přesto se tato práce pokouší odhadovat celkový počet takových těles v celé Galaxii a dokonce vyvozuje existenci dosud neobjevené populace exoplanet.


  • Vize na hranici technologických možností o tom, co by obnášelo vyslat k prolétající exo-planetce průzkumnou robotickou misi.
  • Tyto odvážné myšlenky dále rozvíjí stejnojmenný článek na Centauri Dreams.



  • Studie předpovídá, že až začne oblohu skenovat budovaný přehlídkový dalekohled LSST, budeme objevovat zhruba jednu prolétající extra-solární planetku každý rok. Více a více individuálních detekcí nám postupně poskytne data pro vylaďování našich modelů vzniku planetárních systémů.


  • Jedná se o rozbor možných scénářů původu objektu 1I/'Oumuamua
  • Publikace také na základě pozorování exo-planetky předpokládá bohatou populaci asteroidálních objektů napříč mezihvězdným prostorem, což i odpovídá simulacím Galaxie založeným na datech od astrometrické družice Gaia. Autoři dále uvádějí zajímavost, že 'Oumuamua před 1,3 miliónu let proletěla půl světelného roku od jiné hvězdy v našem galaktickém okolí.


  • Další pozorování pětimetrovým dalekohledem potvrzují stelární povahu objektu - tedy žádná detekovaná kometární aktivita. Spektrální rozbor podporuje myšlenku, že se 'Oumuamua kdysi dávno nacházel v teplejším prostředí, kde přišel o těkavé a organické látky, ale že už velmi dlouho putuje mezihvězdným prostorem osamoceně.
  • Dle očekávání nebyla v souvislosti s prolétajícím návštěvníkem pozorována žádná zvýšená meteorická aktivita v zemské atmosféře.



  • Fotometrická analýza 3,5 metrovým teleskopem APO dále potvrzuje červené zbarvení objektu, žádnou kometární aktivitu a značně protažený tvar. Rotační perioda se zdá být lehce přes 8 hodin. Aby takový objekt vydržel pohromadě, jeho hustota by měla být větší než 1 gram na krychlový centimetr.


  • Pozorování dalšími teleskopy potvrzuje předchozí zjištění. Do červena laděné spektrum objektu se blíží spíše Jupiterovým trojanům typu D než velmi červeným objektům Kuiperova pásu. Při otáčení kolísá jasnost tělesa o dvě magnitudy. Pokud by to bylo způsobeno pouze silně protaženým tvarem planetky, odpovídaly by tomu rozměry 230×35 metrů.



  • Osmihodinovou periodu, protažený tvar a načervenalou barvu potvrzují i pozorování osmimetrovým dalekohledem Gemini North. Studie se zaměřuje hlavně na porovnání barevných vlastností 'Oumuamuy s objekty Sluneční soustavy.



Na závěr přikládám pár videí o našem prvním mezihvězdném návštěvníkovi a také odkazy na několik článků ze zahraničních i českých webů.















16. září 2017

Kterak jsme Saturn obohatili plutoniem


   Družice Cassini velkolepě zanikla v atmosféře Saturnu. Tělo sondy se roztavilo a postupně zcela vypařilo. Lehčí prvky se rozptýlí v oblacích a ty těžší klesnou do hlubin šesté planety. Mezi nimi je i uměle vyrobené plutonium, které sondě sloužilo jako radioizotopový zdroj energie v zařízení RTG (Radioisotope Thermoelectric Generator). Takto jsme do útrob Saturnu umístili jeden z výsledků fantastického lidského umu.

   K zániku sondy došlo v pátek 15. září, a tak byly předcházející týdny na kosmických zpravodajských webech ve znamení Cassini. V Planetárních novinách jsem shromažďoval odkazy na mnohé články a souhrny, jakož i poslední pohledy na Saturnův systém, které nám tato skvělá sonda dopřála.

Průlet mezi prstenci a planetou - pohled na prstence 'zevnitř'

Poslední pohled na výtrysky z Enceladu, jež sama Cassini objevila

Retro plakát k závěru mise

Gravitace Titanu sondu Cassini definitivně nasměrovala do Saturnu

Robert Picardo zpívá operu pro Cassini

Rozhraní světla a stínu odhaluje vertikální strukturu mračen

Vizualizace družice Cassini v Saturnově systému

Cassini se stává součástí planety, kterou třináct let zkoumala

Klenot Sluneční soustavy - Saturn

Trailer na IMAX projekt In Saturn's Rings

Credits: Cassini Imaging Team / ISS / JPL / ESA / NASA
 

9. září 2017

Bouře slunečního minima


   Sluníčko nám v uplynulé otočce přichystalo nečekanou podívanou. Jelikož probíhá minimum sluneční aktivity v rámci pravidelného zhruba jedenáctiletého cyklu, objevují se sluneční skvrny a silnější erupce jen sporadicky. O to větší překvapení bylo objevení se dvou skupin skvrn viditelných i pouhým okem, přičemž jedna z nich dokonce explodovala nejsilnější erupcí za posledních deset let.

 Celé divadlo začalo, když se zpoza východního okraje slunečního disku vynořila velká dvojitá skvrna označená AR2674. Níže si ovšem povšimněte zatím víceméně nenápadné skvrnky AR2673.

Stav slunečních skvrn 1. září
NASA / SDO / HMI

Detail dvojité skvrny AR2674
Maximilian Teodorescu

Následující den pak nečekaně povyrostla výše zmiňovaná nenápadná skvrna AR2673. Její struktura a potažmo magnetické pole se zkomplikovaly a daly tušit explozivní povahu.

Z nenápadné skvrnky výbušným monstrem...
NASA / SDO / HMI

Olbřímí rozměry skvrny AR2673 pochopíme při srovnání s velikostí celé naší planety.
Philippe Tosi

Porovnání slunečních skvrn AR2674 a AR2673
Karzaman Ahmad

První významné erupce, které skvrna AR2673 produkovala, byly střední kategorie M. Následovaly po nich i k Zemi mířící výrony koronární hmoty (CME).

CME ze 4. září
NASA / SOHO

Pořádné exploze ovšem přišly 6. září. Nejdříve jedna o síle X2.2 a pak druhá s intenzitou X9.3, která je prozatím nejsilnější erupcí současného solárního cyklu.

 

Právě explodující skvrna AR2673 na fantastickém snímku z Francie
Philippe Tosi

 


Silná erupce vyvolala zároveň výron koronární hmoty. Oblak plazmatu zasáhl Zemi o den později, způsobil silné geomagnetické bouře kategorie G4 a vykouzlil nádherné polární záře.

NASA / SOHO

Jani Ylinampa

Sacha Layos

Explore The Arctic

Obě velké skupiny skvrn již zapadají za okraj slunečního disku tím, jak se naše hvězda otáčí, nicméně aktivní oblast AR2673 do té doby stihla vyprodukovat ještě několik erupcí střední třídy M a jednu dokonce o síle X1.3. Obě skvrny (AR2673 i AR2674) mají potenciál vydržet celou otočku Slunce kolem jeho osy, a tak je možná koncem září spatříme znovu, nebo alespoň to, co z nich zbylo, jelikož sluneční povrch se neustále dynamicky vyvíjí. Uvidíme, co nám naše životodárná hvězda nadále přichystá - jak je vidět, ani solární minimum nemusí být z hlediska kosmického počasí nudným obdobím.

6. srpna 2017

Planetky v kurzu #2 - Kuiperův pás


   Malé planety neboli planetky, někdy nazývané také asteroidy, tvoří zdaleka nejpočetnější skupinu těles ve Sluneční soustavě. Od malých kamínků až po stakilometrové balvany jsou rozesety skoro po všech oblastech našeho systému. Jejich různé velikosti, odlišná složení i okolní podmínky vytváří téměř nekonečnou rozmanitost světů. Není proto divu, že se k různým typům těchto těles chystá hned několik průzkumných sond.

   Minule jsme se podívali na mise k planetkám blízkozemního regionu. Z okolí naší planety se nyní posuneme na opačný konec Sluneční soustavy, kde se za drahou Neptunu rozprostírá pás mnoha drobných i několika větších planetek.
   Oblastí Kuiperova pásu prolétá americká sonda New Horizons, která 1. ledna 2019 prozkoumá dosud nejvzdálenější těleso. Planetka (486958) 2014 MU69 byla v uplynulých měsících terčem rozsáhlé pozorovací kampaně, o jejímž průběhu jsem psal v několika článcích:


   Začátkem srpna astronomové zveřejnili předběžné výsledky a vypadá to, že se máme na co těšit. Planetka MU69 rozhodně není pravidelné kulaté těleso. Pozorování hvězdných zákrytů naznačují, že by mohlo jít o buď o značně protažený elipsoid nebo dokonce o binární objekt, jehož dvě složky obíhají velmi blízko sebe nebo se přímo dotýkají. Takovým případům říkáme kontaktní binární tělesa a nejlépe prozkoumaným zástupcem této třídy je kometa 67P/Čurjumov-Gerasimenková.
   Nejdelší rozměr planetky MU69 nebude větší než 30 km. V případě binární povahy pak každá složka bude mít průměr zhruba 15-20 km. Ve hře je ovšem i varianta, že se jedná o jediný objekt, ze kterého třeba nějaký náraz cizího tělesa urazil kus materiálu, a tak v sobě jinak relativně pravidelná planetka má 'vykousnutou' díru.

Jeden nebo dva? To uvidíme na přelomu roků 2018/2019
New Horizons' Next Target Just Got a Lot More Interesting
NASA / JHUAPL / SwRI / Alex Parker

   Tak či onak na nás v Kuiperově pásu čeká zajímavý svět. Dobrou zprávou je, že pozorovatelé nehlásí žádný prach, úlomky ani prstence kolem MU69, které by sondu přinutily proletět v bezpečnější vzdálenosti na úkor rozlišení snímků. Na planetku se tak budeme moci podívat pěkně zblízka. Před týmem New Horizons nyní stojí výzva co nejlépe naprogramovat příkazy pro jejich sondu, která bude opět muset všechna pozorování zvládnout v automatickém režimu. Rychlost sondy vůči planetce totiž bude kolem 14 km/s a signál mezi ní a Zemí navíc putuje šest hodin, takže přímé řízení průletu je vyloučené.
   Ještě během roku 2018 proběhnou další dvě okultace, kdy planetka MU69 na okamžik zakryje vzdálené hvězdy. Konstelace však nebudou tak příznivé jako při třech letošních zákrytech. Další pozorování by sice možná pomohlo ještě blíže upřesnit parametry planetky, nicméně stejně už bude asi příliš pozdě získané výsledky nějak zakomponovat do tou dobou jistě již hotového programu sondy New Horizons. Celou letošní pozorovací kampaň shrnuje článek na NASASpaceflight: New Horizons’ target a “science bonanza”, potential close or contact binary

Sonda New Horizons ještě před startem
NASA / JHUAPL / SwRI


---

Několik obyvatel Kuiperova pásu už jsme díky sondě New Horizons zblízka viděli. 
Jde samozřejmě o systém (134340) Pluto-Charon a jejich měsíce.

NASA / JHUAPL / SwRI


Pluto je největším členem Kuiperova pásu, zatímco Charon je zhruba poloviční. 
Oba jsou to světy planetárního charakteru s rozmanitou krajinou a geologií.

Zato jejich měsíčky rozměrově odpovídají tomu, co očekáváme u MU69.

NASA / JHUAPL / SwRI

New Horizons dokonce pozorovala další planetární objekt, neobvyklou planetku (50000) Quaoar.
Quaoar je trochu protažený elipsoid s průměrem 1100 km (čili skoro jako Charon) s vlastním malým měsíčkem. Vzdálenost mezi planetkou a sondou ovšem činila propastné 2 miliardy kilometrů, takže detailní obrázky jako u Pluta nehrozí.

I když je Quaoar na snímcích jen pohybujícím se bodem, pohled z jiné perspektivy než od Země se rozhodně hodí.
New Horizons Spies a Kuiper Belt Companion
NASA / JHUAPL / SwRI

Sonda New Horizons je sice nyní během přeletu v módu hibernace, před usnutím ovšem nezahálela a pozorovala i další, tentokrát již menší objekty Kuiperova pásu. Mezi nimi byla například 130 kilometrová planetka (15810) Arawn nafocená v listopadu 2015 ze vzdálenosti 280 miliónů kilometrů. To je sice podstatně blíže než Quaoar, ale pořád nesrovnatelně dál než Pluto.

Planetka Arawn byla objevena v roce 1994 a patří tak mezi první objevené planetky za Neptunem.
A Distant Close-up: New Horizons’ Camera Captures a Wandering Kuiper Belt Object
NASA / JHUAPL / SwRI

New Horizons se na Arawn podívala znovu v květnu 2016. Tehdy vzájemná vzdálenost činila dokonce jen 111 milónů kilometrů. Sice pořád příliš daleko na nějaké detailní snímky, ale zato dostatečně blízko, aby se dala určit alespoň rotační perioda planetky, která vychází na pět a půl hodiny.

Planetka Arawn je také jeden z mála již pojmenovaných objektů Kuiperova pásu.
Další cíl New Horizons planetka 2014 MU69 snad svoje jméno dostane již brzy.
New Horizons Collects First Science on a Post-Pluto Object
NASA / JHUAPL / SwRI