18. ledna 2017

Jak rozvlnit prstenec


   Mise Cassini u Saturnu spěje ke svému velkému finále a družice se pravidelně přibližuje k vnějšímu okraji prstenců. Má tak parádní výhled na podrobnější detaily v jejich struktuře a na měsíčky obíhající v mezerách mezi nimi. Jedny z nejúžasnějších obrázků v historii planetárního výzkumu se sondě podařilo zachytit 16. ledna 2017. Jedná se o doposud nejostřejší pohled na měsíček Daphnis obíhající v Keelerově mezeře v Saturnově prstenci A.

Malý osmi kilometrový měsíček svým gravitačním působením způsobuje vlny, které se šíří strukturou prstence. Skoro už vidíme jednotlivé ledové hrudky tvořící prstenec. (Opravdu pouze skoro - rozlišení snímku je 168 metrů na pixel, takže i ty nejmenší tečky na obrázku jsou pořád shluky mnoha jednotlivých částic.)
NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute


Na přiblíženém a zvětšeném snímku je vidět, že Daphnis má docela ostré hrany. Detaily v gravitační vlně způsobené obíhajícím měsíčkem jsou fantastické. 
NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute/Phil Stooke


Tradičním složením snímků s různými filtry (v tomto případě zeleným a infračerveným) se můžeme kosmickým gravitačním tancem pokochat i v barvách.
NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute/Ian Regan


Kromě podélného rozvlnění způsobuje Daphnis i vlny kolmo na rovinu prstenců, čímž vyzdvihuje materiál stovky metrů vysoko. Přitom tloušťka prstenců je běžně jen kolem deseti metrů.
NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute


Umělecká ztvárnění výše zobrazeného jevu:
Justinas Vitkus
Larry Manofsky


Daphnis a jím způsobené vlnění v Keelerově mezeře známe díky družici Cassini již několik let. Dřívější snímky sice nedosahují takových detailů, zato poskytují širší záběr.
NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute


   Tyto jevy jsou pro nás přirozenou gravitační laboratoří, kde můžeme studovat chování materiálu v rotujících discích, které pozorujeme napříč vesmírem v různých podobách - od planetárních prstenců, jež známe z naší Soustavy, přes kolabující prachoplynné disky, ze kterých se rodí hvězdy, až po spirální galaxie vyplňující kosmos. 
   Sonda Cassini, která nám tyto dech beroucí záběry poskytuje, je snad nejúžasnější kdy postavený stroj. Dobře vybavený robot na tom správném místě. Nenásilně využitý lidský um naplňující naší obecnou touhu po poznání, naše nutkání po věcech vzdálených... 
   Po Cassini se mi bude stýskat. Než ale letos v září zakončí svou misi ponořením do Saturnovy atmosféry, čeká ji ještě několik obletů vnějšího okraje prstenců, a pak průlety MEZI PRSTENCI A PLANETOU SAMOTNOU, kam se zatím žádná sonda neodvážila. Můžeme tedy očekávat perspektivy dosud neviděné i objevy nikým netušené!

26. října 2016

Planety známé neznámé


   Během roku 2015 výrazně vzrostlo poznání lidstva o okolních světech. Spatřili jsme zblízka Pluto s Charonem a detailně zmapovali Ceres. Těmito třemi tělesy jsme v podstatě završili prvotní průzkum Sluneční soustavy, jelikož až do vzdálenosti pět miliard kilometrů od Slunce (to je 33× dál, než obíhá Země) neexistuje žádný další planetární svět, který bychom dosud zblízka neviděli. Z nespočtu těles, která se mezi známými planetami a jejich měsíci pohybují, jsou skoro všechna jen malé neforemné skály. Jen hrstka dosahuje rozměrů ve stovkách kilometrů. Ani takové světy ale nemají dostatečnou hmotnost, aby je jejich vlastní gravitace zformovala do koule, a tak většinou postrádají komplexní geologii, která větší zakulacené planety a měsíce činí tolik zajímavými a různorodými. Přesto se ve Sluneční soustavě několik dosud nenavštívených planetárních světů nachází. Všechny jsme objevili teprve nedávno v současném miléniu a všechny obíhají okolo Slunce ještě dále než Pluto, dosud nejvzdálenější navštívený objekt. Ke klasickým planetám se tato tělesa sice úplně nehodí, ale vzhledem k jejich relativně velkým rozměrům jistě mají dostatečnou hmotnost, aby si na nich gravitační síla tvořivě vyhrála a uhnětla z nich geologicky atraktivní objekty. Vymysleli jsme pro ně tedy novou kategorii trpasličích planet, do které kromě Pluta s jeho měsícem Charonem a mnohem bližší planetky Ceres spadá i několik předalekých světů. Dodnes pomocí výkonných dalekohledů objevujeme nové a stále vzdálenější planetky, ale prozatím víme pouze o šesti (plus Pluto a Charon), jejichž průměr přesahuje "planetární hranici" jednoho tisíce kilometrů: 

Eris - 2007 OR10 - Makemake - Haumea - Quaoar - Sedna


   Tisíc kilometrů je samozřejmě nejen pěkné číslo. Jde o přibližnou hranici, od které už se i kamenné planetky přirozeně formují do elipsoidu a snaží se dosáhnout hydrostatické rovnováhy. Tělesa z poddajnějších materiálů jako je led nebo lehčí prvky jsou většinou docela pěkně kulatá už při průměru kolem pěti set kilometrů. "Planetární hranice" je tedy klouzavý pojem, ovšem bez ohledu na složení můžeme každé těleso dosahující alespoň tisíce kilometrů považovat minimálně za trpasličí planetu.
   Výše uvedený výčet exotických jmen představuje skupinu dosud neviděných světů sestupně podle jejich velikosti. Kromě zkazků o možné extrémně vzdálené obří planetě nevíme v našem systému o ničem, co by bylo větší než planetka Eris a my to neměli zblízka nafocené robotickou sondou. Samotná Eris je téměř totožné velikosti jako Pluto čili trošku přes 2 300 km. Nejmenší z uvedených, Sedna, má průměr právě okolo 1 000 km.

Šest největších neznámých světů i s jejich měsíčky v porovnání s Plutem a Charonem. Pouze u Pluta a jeho měsíců máme skutečné snímky. U ostatních šesti těles je zachycena pouze celková barva a rozměry známé z pozorování dalekohledy.

Tyto planety jsou současná terra incognita, země neznámá, horizont našeho poznání okolního světa. Dožijí se současné generace průzkumu jejich tajemných krajin?

19. října 2016

Souputník pro největšího bezejmenného trpaslíka


   Nejen čerstvá pozorování přinášejí nové objevy. Při práci se snímky z roku 2010 pořízenými Hubbleovým teleskopem si astronomové všimli dříve přehlédnutého měsíčku u objektu s katalogovým označením '(225088) 2007 OR10'. Tři pánové Gábor Marton, Csaba Kiss a Thomas Mueller svůj objev oznámili na čtyřicátém osmém zasedání Oddělení planetárních věd Americké astronomické unie v Pasadeně v Californii.

NASA / STScI / Wesley Fraser / Gábor Marton et al.

   Těleso, kterému rád říkám Orten, je nejrozměrnější ze všech dosud nepojmenovaných těles Sluneční soustavy. Celkově je dokonce dvacátou největší koulí v celém našem systému a po Plutu a Eris je třetí největší trpasličí planetou. Přesto zatím nebyl do výčtu trpasličích planet zařazen. Orten obíhá Slunce po protáhlé dráze 33× až 100× dále než Země a od roviny oběhu velkých planet se odchyluje přes 30°. Patří tedy do populace trans-neptunických objektů a řadí se do takzvaného Rozptýleného disku. Nachází se v orbitální rezonanci 3:10 s Neptunem. To znamená, že zatímco Neptun oběhne Slunce desetkrát, Orten učiní oběhy tři. Jeden ortenský rok tak trvá 548 let pozemských. Nedávno jsem psal o upřesnění průměru této planetky a stanovení délky jejího dne
   Právě dlouhá rotační perioda (45 hodin) naznačila, že by Orten mohl mít měsíc, který ho slapovými silami takto zpomalil. Zmínění pánové měsíček lokalizovali a poslali návrh na dodatečná pozorování Hubblem, aby bylo možné určit jeho parametry. Zatím je vidět minimálně na dvou snímcích ze září 2010, jak spolu s bezejmenným trpaslíkem putuje mezi hvězdami:
NASA / STScI / Wesley Fraser / Gábor Marton et al.

   Případ je hodně podobný nedávnému objevu přirozeného satelitu u jiné z trpasličích planet, planetky Makemake. I tehdy autoři objevu navrhli následná pozorování pomocí HST, ale jejich žádost byla zamítnuta. To není nijak neobvyklé, jelikož Hubbleův kosmický teleskop je hodně vytížený a většinou musíte podat návrh několikrát, než na vás přijde řada. Přednost mají například pozorování závislá na konkrétním čase, měsíček totiž nikam neuletí.
   Na oba měsíčky se nepochybně časem dostane a my se tak budeme moci dopídit bližších informací o nich i o jejich mateřských tělesech. Zejména hmotnost (a tedy potažmo hustota) Ortenu i Makemake jsou velkou neznámou. A právě tyto hodnoty můžeme z přesně vypozorovaného pohybu obíhajícího měsíce a ze známých rozměrů primárního tělesa vypočítat. Nejdříve je ale potřeba pozorovat. A '2007 OR10' konečně pořádně pojmenovat : )



17. října 2016

Poznávání vzdálených světů


   Vzdálené končiny Sluneční soustavy nepochybně skrývají ještě mnohá tajemství. Doposud víme zhruba o dvou tisících tělesech obíhajících Slunce v oblastech za drahou planety Neptun (odtud trans-neptunické objekty, zkráceně TNO). Jejich celkový počet se ovšem odhaduje v milionech - a jen těles dosahujících alespoň sto kilometrového průměru očekáváme minimálně 70 000! Přesto pouze jedinkrát jsme některé z těchto vzdálených planetek mohli spatřit zblízka - to když v červenci 2015 dálkově ovládaný robot proletěl kolem největší (a nejznámější) z nich. 

   Plutojeho systém měsíců nás tehdy překvapili svojí rozmanitostí i dynamikou a rozdmýchali zájem o poznávání dalších vzdálených světů. U těch jsme ale prozatím závislí jen na dálkovém průzkumu (tedy alespoň dokud k nim nevyšleme nové rychlé sondy). Nicméně díky výkonným pozemským či kosmickým teleskopům, stále sofistikovanějším metodám zpracování dat, ale i přibývajícímu množství napozorovaných hodin se dozvídáme spoustu informací i přesto, že každý z těchto světů vidíme pouze jako nepatrný světelný bod ztrácející se mezi ostatními hvězdami, jako slaboučkou hvězdičku putující oblohou mezi stálicemi. A je toho překvapivě mnoho, co se lze dozvědět z analýzy slunečního světla odraženého od vzdálené planetky.

   Nejprve pozorujeme daný objekt dostatečně dlouhou dobu, abychom viděli, jak se pohybuje oblohou. Z rychlosti a směru tohoto pohybu pak není problém spočítat celkovou oběžnou dráhu tělesa ve Sluneční soustavě. Poměrně snadno tak zjišťujeme, jak je která planetka daleko (tedy její průměrná vzdálenost od Slunce neboli střední poloosa), jak dlouho jí trvá oběhnout Slunce (tedy délka jejího roku neboli perioda), jak moc se odchyluje od oběžné roviny běžných planet (tedy sklon její dráhy neboli inklinace), jak moc se její dráha liší od ideálního kruhu (tedy výstřednost dráhy neboli excentricita) a jak je celkově její dráha v Soustavě orientovaná (parametry jako argument šířky perihelu nebo délka vzestupného uzlu - viz. elementy dráhy na Wiki). 
   Známe-li tyto parametry, můžeme dále prozkoumat, jak planetka souvisí s dalšími tělesy Sluneční soustavy. Existují například skupiny těles se vzájemně velmi podobnými dráhovými elementy. Takovým skupinám se říká kolizní rodiny, jelikož se předpokládá, že vznikly rozpadem většího tělesa po dávném střetu s jiným objektem. Jediná známá kolizní rodina těles za Neptunem je rodina kolem trpasličí planety Haumea, ovšem v Hlavním pásu asteroidů takových rodin známe několik.
   Mnoho planetek také obíhá v takzvané rezonanci s většími planetami (tedy jejich periody jsou v poměru malých celých čísel). Například Pluto rezonuje s Neptunem v poměru 3:2 - tedy zatímco Neptun oběhne Slunce třikrát, Pluto to stihne přesně dvakrát. Ve skutečnosti v rezonanci 3:2 s Neptunem je celá skupina těles, kterým říkáme plutina. Rezonance je v orbitální mechanice běžná věc a vidíme ji různě napříč celou Sluneční soustavou - v Hlavním pásu asteroidů, u měsíců velkých planet, u trojanů, u trans-neptunických objektů, ...
   Z velmi přesně známých orbitálních parametrů lze navíc vyvodit vliv dosud nepozorovaných hmotných těles. To je třeba příklad samotného objevu planety Neptun nebo současné náznaky existence Deváté planety daleko za všemi známými TNO. Obzvláštní lahůdkou je, pokud okolo vzdáleného objektu objevíme obíhat měsíc - jejich vzájemný pohyb nám totiž umožní zjistit jejich společnou hmotnost, což považuji za naprosto fantastický výsledek, uvážíme-li, že se bavíme o objektech vzdálených miliardy kilometrů, pozorovaných jen jako tečky na obloze! A v tom je krása orbitální mechaniky : ) 

   V předchozích odstavcích jsme vyčerpali možnosti astrometrie, tedy měření pohybů nebeských těles. Nebeští poutníci nám ale ve svém prchavém světle nabízejí mnohem více informací - hurá na fotometrickou analýzu!
   Fotometrie se zabývá analýzou světelné křivky pozorovaného objektu. Světelné křivky, ptáte se? Inu pozorujete-li bod na obloze po nějakou dobu velmi citlivým přístrojem, zjistíte, že jeho jasnost se průběžně nepatrně mění. Nemluvím o poblikávání hvězd na obloze vlivem chvění zemské atmosféry - abychom mohli použít fotometrii, musíme se tohoto poblikávání naopak zbavit (vysláním dalekohledu na oběžnou dráhu mimo rušivý vliv atmosféry nebo pomocí adaptivní optiky na obřím pozemském teleskopu - už to je samo o sobě malý technologický zázrak!). Tyto drobné změny jasnosti jsou periodické a souvisí s dobou rotace objektu. Aha! Ze změn jasnosti najednou víme, jak dlouhý je den na planetce, od níž nás dělí nezměrná kosmická propast! Každé těleso má totiž alespoň trochu rozmanitý povrch - členitá krajina, odlišné složení různých částí povrchu a tedy různé barevné odstíny nebo alespoň nahodilé rozmístění kráterů. To všechno způsobuje drobné rozdíly v odrazivosti a právě ty se projeví ve zmíněné světelné křivce. Určité vlastnosti světelné křivky nám mohou dokonce napovědět, jestli je pozorovaný objekt spíše kulatý nebo jde o šišatou neforemnou 'bramboru'. Pouze těleso, které by bylo celé dokonale kulaté, se zcela hladkým povrchem a naprosto uniformní barvou, bude mít světelnou křivku plochou. Případně může nastat situace, kdy by rotační osa tělesa mířila přímo k nám a my tak koukali na jeho pól. Tehdy se rotační perioda zjišťuje velmi těžko.

   Z tečky na obloze už jsme zjistili spoustu věcí, ale můžeme vzdálené světy také nějak změřit? Rozhodně ano a hned několika způsoby! Nejspolehlivějším způsobem zjišťování průměru cizích planet(ek) jsou zákryty vzdálených hvězd neboli okultace.
   Jak totiž těleso Sluneční soustavy putuje oblohou mezi hvězdami - stálicemi, občas se stane, že projde přímo před některou z nich a na chviličku ji zakryje. Takové malé hvězdné zatmění nám může prozradit, jak je pohybující se objekt ve skutečnosti velký. Mohlo by se zdát, že je to snadná metoda - nebe je přece poseté hvězdami a k zákrytům musí docházet každou chvíli. Bohužel opak je pravdou. V poměru ke vzdálenosti od nás jsou rozměry planetek naprosto titěrné a hvězdy jakožto bodové zdroje světla jsou nepředstavitelně daleko. Každý takový zákryt proto proběhne jen v úzce vymezeném prostoru během kratičké chvilky. Důležitá je velmi přesná znalost orbitálních parametrů sledovaného objektu a samozřejmě přesně známá pozice zakrývané hvězdy, aby bylo možno okamžik zákrytu a vhodné místo pozorování dostatečně s předstihem předpovědět. Stejný zákryt je pak potřeba pozorovat současně z několika různých míst a přesně zaznamenat čas zmizení a znovuobjevení zakrývané hvězdy. Kombinací získaných dat pak získáme hraniční hodnoty pro průměr sledované planetky. Čím více pozorování, tím přesnější je výsledek. Další kombinací dat s již dříve známou světelnou křivkou planetky můžeme ještě více zpřesnit její rozměry i tvar.
    Bonusem u pozorování zákrytů je navíc možnost objevení (nebo vyloučení) přítomnosti atmosféry! Pokud hvězda zhasne a znovuobjeví se okamžitě, je jasné, že byla zakryta přímo terénem planetky. Pokud ale hvězda nejdříve pomalu pohasíná a na konci zákrytu se zase postupně rozsvěcí, máme tady jasný důkaz plynného obalu vzdáleného světa. Přesně takto byla objevena atmosféra Pluta dávno předtím, než kolem něj proletěla lidská sonda. Stejně tak může zákryt odhalit přítomnost prstence - vzdálená hvězda prostě před samotným zákrytem i po něm zabliká, když je zakrývána tenkými prstenci. Tak byly objeveny prstence velkých planet (kromě Saturnu - u něj jsou samozřejmě krásně vidět vizuálně). Překvapivý objev prstenců kolem malé planetky přišel v roce 2014, kdy zakrývaná hvězda zablikala před i po přechodu planetky Chariklo náležející k populaci kentaurů. Do té doby jsme znali prstence pouze u Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptunu. 
   Rozměry planetek se dále dají odhadovat studiem jejich tepelného vyzařování. Zjednodušeně řečeno: Infračervené vyzařování mnohem více závisí na skutečných rozměrech objektu, zatímco množství odraženého viditelného světla je ovlivněno zejména odrazivostí povrchu neboli albedem. Jinými slovy objekt, který je sice malý ale velmi světlý, se nám může ve viditelném spektru pořád jevit jako jasnější než objekt, který je sice větší ale zato velmi tmavý (a tedy odráží méně světla). Kombinací pozorování v infračerveném i viditelném oboru se můžeme rozměrům vzdálené planetky přiblížit, ale není to tak spolehlivá metoda jako sledování okultací.

   A tím, že jsme zmínili spektrum, se dostáváme k poslednímu oboru odhalujícímu nám tajemství teček na obloze, jímž je spektroskopie. Jde o úžasný obor, který nám neinvazivní metodou odhaluje složení a strukturu materiálů. Laicky řečeno: Když sluneční záření dopadne na povrch kosmického tělesa, dojde k výměně energie a odražené světlo s sebou pak nese otisk struktury a druhu materiálu od kterého se odrazilo. Pečlivou analýzou tohoto světla a porovnáváním se spektrálními otisky různých látek získanými v laboratoři pak odhadujeme složení cizích planet. Některé látky mají svou stopu ve spektru zcela jednoznačnou. Dokonce mnohdy můžeme i rozpoznat strukturu látek (například jestli se na povrchu planetky nachází krystalický nebo amorfní led). Jindy získané spektrum musíme kombinovat s dalšími daty, abychom se dostali alespoň k nějakým předpokladům. Každopádně se jedná o mocný nástroj, který navíc s každým získaným spektrem a každou laboratorní analýzou nabývá na přesnosti a efektivnosti.

   A jaké metody poznávání okolního světa a světů máte rádi vy? Podělte se v komentářích : )

3. října 2016

Sbohem Rosetto!


   Po dvanácti letech v kosmickém prostoru zakončila sonda Rosetta svou aktivitu dosednutím na kometu. Rosetta třicátého září následovala svůj výsadkový modul Philae, který na kometě přistával v roce 2014. Philae se tehdy zakutálel do tmavé škvíry a nikdo nevěděl, kde přesně skončil. Těsně před svým vlastním velkým finále ho ale mateřská Rosetta konečně lokalizovala na podrobných snímcích kometárního jádra, aby mohla později sama usnout s čistým svědomím.

Philae zapříčený v průrvě. Originální snímek je focen z výšky 2,7 km širokoúhlou kamerou OSIRIS s rozlišením asi 5 cm/pixel. 
ESA/Rosetta/MPS for OSIRIS Team MPS/UPD/LAM/IAA/SSO/INTA/UPM/DASP/IDA 
Pro kontext je přiložený snímek z navigační kamery s označenou polohou modulu. 

ESA/Rosetta/NavCam – CC BY-SA IGO 3.0

I z takto zaklíněné pozice dokázal Philae použít většinu svých přístrojů a odeslat naměřená data. 
ESA/Rosetta/MPS for OSIRIS Team MPS/UPD/LAM/IAA/SSO/INTA/UPM/DASP/IDA

   Samotná Rosetta už na přistání nebyla vůbec stavěná, jejím úkolem bylo sledovat vlastnosti a proměny komety z její oběžné dráhy. Jelikož se ale kometa vzdalovala od Slunce, nedostával se už sondě dostatek solární energie a bylo potřeba jí taky 'uklidit' na povrch a vypnout. Při dopadu se Rosettě pochopitelně polámaly solární panely a navíc se stejně nemohla natočit anténou k Zemi, takže data přímo z povrchu ani nebyla očekávána. Během finálního sestupu ale všechny přístroje pracovaly na plno a sonda do poslední chvíle posílala data vědeckému týmu očekávajícímu konec jejich dvanáctileté mise. 
Model Rosetty v sídle Evropské kosmické agentury v Darmstadtu.

   Zde jsem vybral několik obrázků z posledního měsíce života této evropské družice, která jako první v historii komplexně a dlouhodobě zblízka zkoumala kometární jádro, vysadila na něm přistávací modul a nakonec na něm sama spočinula: 
Rozmanitý terén z výšky skoro 9 km, rozlišení 15 cm na obrazový bod. 
ESA/Rosetta/MPS for OSIRIS Team MPS/UPD/LAM/IAA/SSO/INTA/UPM/DASP/IDA

Ten veliký balvan měří napříč něco přes padesát metrů. 
ESA/Rosetta/MPS for OSIRIS Team MPS/UPD/LAM/IAA/SSO/INTA/UPM/DASP/IDA

Rosetta byla postupně naváděna blíž a blíž k povrchu. Tento snímek je z výšky pěti kilometrů a nejmenší rozlišitelné detaily mají asi 9 cm. 
ESA/Rosetta/MPS for OSIRIS Team MPS/UPD/LAM/IAA/SSO/INTA/UPM/DASP/IDA

Parádní snímek částic poletujících nad kometou se Rosettě povedl, když se taktéž pět kilometrů nad povrchem rozhlédla kolem sebe. To opravdu nejsou hvězdy nýbrž kometární prach
ESA/Rosetta/MPS for OSIRIS Team MPS/UPD/LAM/IAA/SSO/INTA/UPM/DASP/IDA

   A dostáváme se ještě níž. Následující tři snímky jsou z výšky okolo čtyř kilometrů. Skrz odkazy pod obrázky se dostanete k plnému rozlišení, kde se můžete kochat sedmi centimetrovými detaily na tělese vzdáleném od nás stovky miliónů kilometrů: 
ESA/Rosetta/MPS for OSIRIS Team MPS/UPD/LAM/IAA/SSO/INTA/UPM/DASP/IDA

ESA/Rosetta/MPS for OSIRIS Team MPS/UPD/LAM/IAA/SSO/INTA/UPM/DASP/IDA

ESA/Rosetta/MPS for OSIRIS Team MPS/UPD/LAM/IAA/SSO/INTA/UPM/DASP/IDA

   Den před ukončením mise vystoupala Rosetta skoro 23 kilometrů nad kometu, kde naposledy zažehla svůj motor, aby v podstatě na místě zastavila a volným pádem se začala snášet dolů k místu svého posledního odpočinku. Tohle je tedy poslední snímek komety s názvem 67p/Čurjumov-Gerasimenko, kdy se ještě akorát celá vešla do zorného pole širokoúhlé kamery:
ESA/Rosetta/MPS for OSIRIS Team MPS/UPD/LAM/IAA/SSO/INTA/UPM/DASP/IDA

   A úplně poslední snímek, který Rosetta odeslala na Zemi je z výšky pouze 20 metrů (!) nad povrchem (někde se uvádí 51 metrů). Je sice poněkud rozmazaný (přeci jen kamery byly navrženy pro snímání zpovzdálí), ale po šikovném zpracování (Roman Tkačenko) detaily (ale i JPG artefakty) lépe vyniknou. Místo dopadu bylo pojmenováno Sais, podle města odkud původně pochází slavná Rosettská deska. Na níže přiložené mozaice je pak předpokládané místo spočinutí Rosetty vyznačeno v širším kontextu. Sonda  se záměrně poslala poblíž hlubokých jam, ze kterých byla dříve pozorovaná hojná aktivita a jejichž vnitřní struktura vědce hodně zajímá, jelikož obsahují prvotní shluky materiálu z nichž se kometa před dávnými věky poslepovala:
zdroj

   Jako bonus na závěr ještě přikládám dvě pěkné animace. Na první je kometa s výtrysky ještě před průletem přísluním, tedy nejbližším bodem ke Slunci na její protáhlé kometární dráze. Právě proto, že se kometa pak začala Slunci zase vzdalovat, musela být mise Rosetta pro ubývající množství energie ukončena. Na druhé animaci se pohybuje stín družice přes povrch komety, jak ho sama nafotila při jednom z blízkých průletů nad jádrem: 
ESA/Rosetta/MPS for OSIRIS Team MPS/UPD/LAM/IAA/SSO/ INTA/UPM/DASP/IDA

ESA/Rosetta/MPS for OSIRIS Team MPS/UPD/LAM/IAA/SSO/ INTA/UPM/DASP/IDA

   Po Rosettě ovšem zůstane mnohem víc než jen stín. Data, která nasbírala, se budou analyzovat ještě mnoho let a jistě přinesou zajímavé objevy dlouho po ukončení aktivní mise. Emoce, které šikovnou propagací Evropská kosmická agentura vzbudila v běžných lidech, zůstanou nezapomenutelné. Ohlasy, které měla Rosetta mezi širokou veřejností nemají v kosmonautice obdoby. A konečně zkušenosti získané během navigování a operování družice kolem malého nepravidelného tělesa jsou k nezaplacení. 

Rosetta je mrtvá. Ať žije Rosetta!


Žebříček krajin


Živoucí krajina



Dynamické krajiny pod atmosférou podléhající počasí



Krajiny s aktivní sopečnou činností či kryovulkanismem



Krajiny s tektonickou či glaciální aktivitou



Krajiny s významnou geologickou minulostí



Krajiny s výrazným systémem vrásnění



Krajiny formované především impakty



Krajiny málo prozkoumané



Krajiny ledového klidu



Krajiny přechodné k nepravidelným světům