16. září 2017

Kterak jsme Saturn obohatili plutoniem


   Družice Cassini velkolepě zanikla v atmosféře Saturnu. Tělo sondy se roztavilo a postupně zcela vypařilo. Lehčí prvky se rozptýlí v oblacích a ty těžší klesnou do hlubin šesté planety. Mezi nimi je i uměle vyrobené plutonium, které sondě sloužilo jako radioizotopový zdroj energie v zařízení RTG (Radioisotope Thermoelectric Generator). Takto jsme do útrob Saturnu umístili jeden z výsledků fantastického lidského umu.

   K zániku sondy došlo v pátek 15. září, a tak byly předcházející týdny na kosmických zpravodajských webech ve znamení Cassini. V Planetárních novinách jsem shromažďoval odkazy na mnohé články a souhrny, jakož i poslední pohledy na Saturnův systém, které nám tato skvělá sonda dopřála.

Průlet mezi prstenci a planetou - pohled na prstence 'zevnitř'

Poslední pohled na výtrysky z Enceladu, jež sama Cassini objevila

Retro plakát k závěru mise

Gravitace Titanu sondu Cassini definitivně nasměrovala do Saturnu

Robert Picardo zpívá operu pro Cassini

Rozhraní světla a stínu odhaluje vertikální strukturu mračen

Vizualizace družice Cassini v Saturnově systému

Cassini se stává součástí planety, kterou třináct let zkoumala

Klenot Sluneční soustavy - Saturn

Trailer na IMAX projekt In Saturn's Rings

Credits: Cassini Imaging Team / ISS / JPL / ESA / NASA
 

9. září 2017

Bouře slunečního minima


   Sluníčko nám v uplynulé otočce přichystalo nečekanou podívanou. Jelikož probíhá minimum sluneční aktivity v rámci pravidelného zhruba jedenáctiletého cyklu, objevují se sluneční skvrny a silnější erupce jen sporadicky. O to větší překvapení bylo objevení se dvou skupin skvrn viditelných i pouhým okem, přičemž jedna z nich dokonce explodovala nejsilnější erupcí za posledních deset let.

 Celé divadlo začalo, když se zpoza východního okraje slunečního disku vynořila velká dvojitá skvrna označená AR2674. Níže si ovšem povšimněte zatím víceméně nenápadné skvrnky AR2673.

Stav slunečních skvrn 1. září
NASA / SDO / HMI

Detail dvojité skvrny AR2674
Maximilian Teodorescu

Následující den pak nečekaně povyrostla výše zmiňovaná nenápadná skvrna AR2673. Její struktura a potažmo magnetické pole se zkomplikovaly a daly tušit explozivní povahu.

Z nenápadné skvrnky výbušným monstrem...
NASA / SDO / HMI

Olbřímí rozměry skvrny AR2673 pochopíme při srovnání s velikostí celé naší planety.
Philippe Tosi

Porovnání slunečních skvrn AR2674 a AR2673
Karzaman Ahmad

První významné erupce, které skvrna AR2673 produkovala, byly střední kategorie M. Následovaly po nich i k Zemi mířící výrony koronární hmoty (CME).

CME ze 4. září
NASA / SOHO

Pořádné exploze ovšem přišly 6. září. Nejdříve jedna o síle X2.2 a pak druhá s intenzitou X9.3, která je prozatím nejsilnější erupcí současného solárního cyklu.

 

Právě explodující skvrna AR2673 na fantastickém snímku z Francie
Philippe Tosi

 


Silná erupce vyvolala zároveň výron koronární hmoty. Oblak plazmatu zasáhl Zemi o den později, způsobil silné geomagnetické bouře kategorie G4 a vykouzlil nádherné polární záře.

NASA / SOHO

Jani Ylinampa

Sacha Layos

Explore The Arctic

Obě velké skupiny skvrn již zapadají za okraj slunečního disku tím, jak se naše hvězda otáčí, nicméně aktivní oblast AR2673 do té doby stihla vyprodukovat ještě několik erupcí střední třídy M a jednu dokonce o síle X1.3. Obě skvrny (AR2673 i AR2674) mají potenciál vydržet celou otočku Slunce kolem jeho osy, a tak je možná koncem září spatříme znovu, nebo alespoň to, co z nich zbylo, jelikož sluneční povrch se neustále dynamicky vyvíjí. Uvidíme, co nám naše životodárná hvězda nadále přichystá - jak je vidět, ani solární minimum nemusí být z hlediska kosmického počasí nudným obdobím.

6. srpna 2017

Planetky v kurzu #2 - Kuiperův pás


   Malé planety neboli planetky, někdy nazývané také asteroidy, tvoří zdaleka nejpočetnější skupinu těles ve Sluneční soustavě. Od malých kamínků až po stakilometrové balvany jsou rozesety skoro po všech oblastech našeho systému. Jejich různé velikosti, odlišná složení i okolní podmínky vytváří téměř nekonečnou rozmanitost světů. Není proto divu, že se k různým typům těchto těles chystá hned několik průzkumných sond.

   Minule jsme se podívali na mise k planetkám blízkozemního regionu. Z okolí naší planety se nyní posuneme na opačný konec Sluneční soustavy, kde se za drahou Neptunu rozprostírá pás mnoha drobných i několika větších planetek.
   Oblastí Kuiperova pásu prolétá americká sonda New Horizons, která 1. ledna 2019 prozkoumá dosud nejvzdálenější těleso. Planetka (486958) 2014 MU69 byla v uplynulých měsících terčem rozsáhlé pozorovací kampaně, o jejímž průběhu jsem psal v několika článcích:


   Začátkem srpna astronomové zveřejnili předběžné výsledky a vypadá to, že se máme na co těšit. Planetka MU69 rozhodně není pravidelné kulaté těleso. Pozorování hvězdných zákrytů naznačují, že by mohlo jít o buď o značně protažený elipsoid nebo dokonce o binární objekt, jehož dvě složky obíhají velmi blízko sebe nebo se přímo dotýkají. Takovým případům říkáme kontaktní binární tělesa a nejlépe prozkoumaným zástupcem této třídy je kometa 67P/Čurjumov-Gerasimenková.
   Nejdelší rozměr planetky MU69 nebude větší než 30 km. V případě binární povahy pak každá složka bude mít průměr zhruba 15-20 km. Ve hře je ovšem i varianta, že se jedná o jediný objekt, ze kterého třeba nějaký náraz cizího tělesa urazil kus materiálu, a tak v sobě jinak relativně pravidelná planetka má 'vykousnutou' díru.

Jeden nebo dva? To uvidíme na přelomu roků 2018/2019
New Horizons' Next Target Just Got a Lot More Interesting
NASA / JHUAPL / SwRI / Alex Parker

   Tak či onak na nás v Kuiperově pásu čeká zajímavý svět. Dobrou zprávou je, že pozorovatelé nehlásí žádný prach, úlomky ani prstence kolem MU69, které by sondu přinutily proletět v bezpečnější vzdálenosti na úkor rozlišení snímků. Na planetku se tak budeme moci podívat pěkně zblízka. Před týmem New Horizons nyní stojí výzva co nejlépe naprogramovat příkazy pro jejich sondu, která bude opět muset všechna pozorování zvládnout v automatickém režimu. Rychlost sondy vůči planetce totiž bude kolem 14 km/s a signál mezi ní a Zemí navíc putuje šest hodin, takže přímé řízení průletu je vyloučené.
   Ještě během roku 2018 proběhnou další dvě okultace, kdy planetka MU69 na okamžik zakryje vzdálené hvězdy. Konstelace však nebudou tak příznivé jako při třech letošních zákrytech. Další pozorování by sice možná pomohlo ještě blíže upřesnit parametry planetky, nicméně stejně už bude asi příliš pozdě získané výsledky nějak zakomponovat do tou dobou jistě již hotového programu sondy New Horizons. Celou letošní pozorovací kampaň shrnuje článek na NASASpaceflight: New Horizons’ target a “science bonanza”, potential close or contact binary

Sonda New Horizons ještě před startem
NASA / JHUAPL / SwRI


---

Několik obyvatel Kuiperova pásu už jsme díky sondě New Horizons zblízka viděli. 
Jde samozřejmě o systém (134340) Pluto-Charon a jejich měsíce.

NASA / JHUAPL / SwRI


Pluto je největším členem Kuiperova pásu, zatímco Charon je zhruba poloviční. 
Oba jsou to světy planetárního charakteru s rozmanitou krajinou a geologií.

Zato jejich měsíčky rozměrově odpovídají tomu, co očekáváme u MU69.

NASA / JHUAPL / SwRI

New Horizons dokonce pozorovala další planetární objekt, neobvyklou planetku (50000) Quaoar.
Quaoar je trochu protažený elipsoid s průměrem 1100 km (čili skoro jako Charon) s vlastním malým měsíčkem. Vzdálenost mezi planetkou a sondou ovšem činila propastné 2 miliardy kilometrů, takže detailní obrázky jako u Pluta nehrozí.

I když je Quaoar na snímcích jen pohybujícím se bodem, pohled z jiné perspektivy než od Země se rozhodně hodí.
New Horizons Spies a Kuiper Belt Companion
NASA / JHUAPL / SwRI

Sonda New Horizons je sice nyní během přeletu v módu hibernace, před usnutím ovšem nezahálela a pozorovala i další, tentokrát již menší objekty Kuiperova pásu. Mezi nimi byla například 130 kilometrová planetka (15810) Arawn nafocená v listopadu 2015 ze vzdálenosti 280 miliónů kilometrů. To je sice podstatně blíže než Quaoar, ale pořád nesrovnatelně dál než Pluto.

Planetka Arawn byla objevena v roce 1994 a patří tak mezi první objevené planetky za Neptunem.
A Distant Close-up: New Horizons’ Camera Captures a Wandering Kuiper Belt Object
NASA / JHUAPL / SwRI

New Horizons se na Arawn podívala znovu v květnu 2016. Tehdy vzájemná vzdálenost činila dokonce jen 111 milónů kilometrů. Sice pořád příliš daleko na nějaké detailní snímky, ale zato dostatečně blízko, aby se dala určit alespoň rotační perioda planetky, která vychází na pět a půl hodiny.

Planetka Arawn je také jeden z mála již pojmenovaných objektů Kuiperova pásu.
Další cíl New Horizons planetka 2014 MU69 snad svoje jméno dostane již brzy.
New Horizons Collects First Science on a Post-Pluto Object
NASA / JHUAPL / SwRI

5. srpna 2017

Planetky v kurzu #1 - Blízkozemní objekty


   Malé planety neboli planetky, někdy nazývané také asteroidy, tvoří zdaleka nejpočetnější skupinu těles ve Sluneční soustavě. Od malých kamínků až po stakilometrové balvany jsou rozesety skoro po všech oblastech našeho systému. Jejich různé velikosti, odlišná složení i okolní podmínky vytváří téměř nekonečnou rozmanitost světů. Není proto divu, že se k různým typům těchto těles chystá hned několik průzkumných sond.


Odbočka k názvosloví:

   Malá tělesa obíhající Slunce ale nejevící kometární aktivitu se souhrnně nazývají MALÉ PLANETY (z anglického minor planets). V češtině máme hezký jednoslovný název PLANETKY. Slovo ASTEROIDY se často používá jako synonymum k planetkám, ale spíše by mělo být vyhrazeno jen pro tělesa obíhající v Hlavním pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem. Dále planetky, jež se přibližují k dráze Země, označujeme zkratkou NEOs (nebo NEAs) z anglického Near Earth Objects (respektive Near Earth Asteroids) tedy BLÍZKOZEMNÍ OBJEKTY (či BLÍZKOZEMNÍ ASTEROIDY).
   Další skupinou jsou planetky, které jsou zachyceny v Lagrangeových libračních centrech větších planet (zejména Jupiteru) a sdílejí tak s danou planetou oběžnou dráhu. Těm říkáme TROJANÉ. V oblasti, které kralují obří plynné planety, se potuluje také mnoho nevázaných planetek. Ty si zase vysloužily pojmenování KENTAUŘI
   Tělesa obíhající až za drahou Neptunu pak označujeme jako TRANS-NEPTUNICKÉ OBJEKTY (TNOs = Trans-Neptunian Objects). Mezi ně patří OBJEKTY KUIPEROVA PÁSU (KBOs = Kuiper Belt Objects) a OBJEKTY ROZPTÝLENÉHO DISKU (SDOs = Scattered Disk Objects).
   Pro planetky, které jsou dostatečně velké, aby byly vlivem vlastní gravitace zformované do koule, jsme v roce 2006 vytvořili kategorii TRPASLIČÍCH PLANET, zatímco planetky natolik maličké, že i označení asteroid je pro ně příliš honosné, nazýváme METEOROIDY. Uvést by se dalo ještě mnoho podskupin, jelikož podle shodných orbitálních a fyzikálních parametrů jednotlivých těles rozlišujeme různé rodiny asteroidů a dynamické skupiny planetek. Významnými příklady jsou třeba hildy v Hlavním pásu, plutina v Kuiperově pásu či sednoidy v Rozptýleném disku.

Blízkozemní planetky:

   Asteroidy pohybující se poblíž zemské orbity představují významnou oblast zájmu. Za prvé je to proto, že mohou naši planetu v budoucnu ohrozit, pokud by se ocitly na kolizní dráze. Za druhé se jedná o relativně snadno dostupné zdroje surovin, například vzácné kovy pro použití na Zemi nebo vodu pro využití při kosmických letech do větších vzdáleností. Některé firmy těžbu na asteroidech již zvažují a dokonce i plánují.
   Zatím jsme ale stále ve fázi prvotního průzkumu. Na přelomu milénia už sice americká družice NEAR Shoemaker obíhala a zblízka zkoumala druhý největší blízkozemní asteroid (433) Eros a pak na něm i přistála. Japonská Hayabusa dokonce dopravila na Zemi pár drobných zrníček odebraných z půlkilometrové hroudy suti nazvané (25143) Itokawa. A také čínská sonda Chang'e 2 byla po splnění své mise u Měsíce navedena na průlet kolem planetky (4179) Toutatis, kterou velmi těsně minula při rychlosti přes 10 kilometrů za sekundu. Přesto se pořád jedná jen o malý vzorek z celé rozmanité populace blízkých malých světů.

Blízkozemní asteroidy Eros (NASA), Itokawa (JAXA) a Toutatis (CNSA)

   Na cestě do blízkozemního regionu jsou nyní dvě sondy, které se ze svých cílových asteroidů dokonce pokusí odebrat vzorky a dopravit je zpět na Zemi. Americký robot OSIRIS-REx míří k asteroidu (101955) Bennu a japonská Hayabusa 2 navštíví planetku (162173) Ryugu. O obou asteroidech se dočtete v článku Ryugu a Bennu.

Umělecká představa, jak OSIRIS-REx odebírá vzorky z asteroidu Bennu pomocí speciálního robotického ramene. Odběrové zařízení je jakýsi převrácený vysavač, který vyfoukne stlačený dusík, čímž zvíří povrchový regolit, jenž se snad zachytí v připravené mřížce. Kamerou se ověří, podařilo-li se vzorek odebrat, a k dispozici kdyžtak budou další dva pokusy (celkem tři nádržky s dusíkem). Robotická paže pak misku s cenným nákladem přemístí do návratového pouzdra.
NASA / GSFC
Také japonská Hayabusa 2 zkusí pochytat trochu prachu. Zvíření regolitu ovšem docílí vystřelením projektilu. Sonda na povrch asteroidu Ryugu vysadí i několik hopsacích sondiček (3 × japonská MINERVA a jeden evropský MASCOT). Nese také imapktor/detonátor, který rychlostí až 2 km/s planetku zasáhne a odhalí tak ke studiu podpovrchové vrstvy. Hayabusa uvolní malou autonomní kamerku, která bude náraz impaktoru sledovat, zatímco mateřská sonda odmanévruje a schová se na druhou stranu asteroidu.
JAXA / Akihiro Ikeshita
Twitter: Hayabusa 2 | lander MASCOT

   Týmy obou misí samozřejmě rozvíjejí vzájemnou spolupráci, jelikož obě družice budou své cíle zkoumat ve stejném období - americký 'Rexík' se na dohled k Bennu přiblíží v září 2018 a japonský 'Sokol' doletí k Ryugu o dva měsíce později.

   Zatímco dva průzkumníci blízkozemních asteroidů letí vesmírným prostorem, na Zemi se do další fáze posunula příprava jiné mise. Americký projekt DART (Double Asteroid Redirection Test) má za úkol otestovat proveditelnost odklonění potencíálně nebezpečného asteroidu kinetickým nárazem. Právě probíhá finalizování designu sondy a vychytávání detailů v návrhu celé mise. Do projektu původně byla zapojená i Evropská kosmická agentura, která měla vyslat vlastní sondu AIM (Asteroid Impact Mission), jež by náraz americké sondy do asteroidu sledovala z povzdálí. ESA však od projektu odstoupila. Stále se však uvažuje nad tím, že by Evropa přecijen vyslala alespoň zjednodušenou a mnohem levnější verzi AIM Light nebo by alespoň na americkou sondu DART dodala samostatnou kameru, která by se oddělila chvíli před nárazem a mohla nám tak celou podívanou zprostředkovat.
   NASA už má s 'bombardováním' cizích těles jisté zkušenosti. V roce 2005 trefila impaktorem uvolněným ze sondy Deep Impact osmikilometrové jádro komety 9P/Tempel 1. Sonda tehdy sledovala zásah z povzdálí a analýzou vlastností vyvrženého materiálu zkoumala složení a vnitřní strukturu komety. Účelem mise DART však bude něco jiného. Vědci totiž chtějí zjistit, jak takový náraz ovlivní dráhu asteroidu Sluneční soustavou. Až bude jednou potřeba využít tuto techniku v praxi na asteroidu na kolizní dráze se Zemí, bude se každá zkušenost hodit.

Sonda DART bude co nejjednoduší, aby byla co nejlevnější. Pravděpodobně i odstartuje jako vedlejší náklad při startu nějaké komereční družice na geostacionární dráhu. Odtamtud pomocí iontového motoru nové generace zamíří ke svému cíli.
NASA / JHUAPL

   Terčem sondy DART bude dvojitý asteroid (65803) Didymos (δίδυμος v řečtině znamená dvojče či zdvojený). Sonda trefí menší ze složek - 170 metrový měsíc (přezdívaný 'Didymoon'), který obíhá okolo 780 metrového hlavního tělesa ('Didymain') ve vzdálenosti necelé dva kilometry. 'Didymain' poměrně rychle rotuje kolem vlastní osy - jedna otočka mu trvá jen dvě a čtvrt hodiny, zatímco 'Didymoonu' trvá oběh kolem primární složky dvanáct hodin. Parametry systému Didymos byly získány fotometrickou analýzou, na které odvedli hodně práce čeští vědci.
   Sonda DART odstartuje na začátku roku 2021, aby v říjnu 2022 zasáhla 'Didymoon' rychlostí kolem 6 km/s. Cestou navíc zvládne proletět kolem asteroidu (138971) 2001 CB21, na kterém si alespoň zkalibruje přístroje. Pro navigační systém sondy bude docela oříšek zaměřit se přesně na 'Didymoon', který je mnohem menší než v minulosti zasažená kometa Tempel 1. Navigační kamera rozliší svůj pohybující se terč jen tři hodiny před dopadem a další hodinu a půl bude trvat, než se na 'Didymoon' zacílí. Doufejme, že se 'Šipka' do 'Didyměsíčku' trefí a poučí nás o možnostech planetární obrany.

'Didymoon' zasáhne celá sonda DART, která nenese žádný samostatný projektil. Otázkou zůstává, jestli nějaké doplňující zařízení bude kolizi sledovat zblízka nebo budeme odkázáni měřit změny v oběžné dráze jen pozemskými teleskopy.
DART, la sonda de la NASA que chocará contra un asteroide cercano
NASA / Daniel Marín

   A co chystají Japonci? Po zkušenostech s odběrem vzorků z asteroidů pravděpodobně zkusí něco podobného u Marsu s družicí MMX (Martian Moons eXploration). Ta by měla odstartovat v polovině dvacátých let a bude zaměřená na marsovské měsíce, což jsou v podstatě takové dva asteroidy obíhající Mars. Z jednoho z nich pak odebere vzorky a pošle je na Zemi.
   Mezi dosud neschválenými návrhy je však i mise, která cílí opět na blízkozemní asteroid. Návrh sondy DESTINY se ucházel o financování již v roce 2013, ale vybrán nebyl. Nyní to zkouší znovu jako DESTINY PLUS (Demonstration and Experiment of Space Technology for INterplanetary voYage, Phaethon fLyby with reUSable probe).

Koncept sondy DESTINY z roku 2013
JAXA

   Cílem sondy DESTINY PLUS má být pětikilometrový asteroid (3200) Phaethon [Fejtón]. Ten se sice řadí mezi blízkozemní asteroidy, jelikož jeho dráha protíná orbitu Země, nicméně sám se pohybuje po velmi výstřední, takřka kometární dráze s docela vysokým sklonem k ekliptice (22°). Nejen kvuli neobvyklé oběžné dráze se Phaethonu někdy přezdívá 'kamenná kometa'. Phaethon totiž cestou trousí prach a droboučké úlomky, které pozorovatelé noční oblohy dobře znají jako padající hvězdy z pravidelného meteorického roje Geminidy. Země prolétá místem, kde dráha Phaetonu křižuje její orbitu, vždy kolem 14. prosince. Tehdy zdánlivě ze souhvězdí Blíženců vyletují desítky i stovky Geminid, které jsou v podstatě nejaktivnějším meteorickým rojem v roce.

Phaethon se v perihelu přibližuje ke Slunci více než planeta Merkur, zatímco na opačné straně odlétá až daleko za Mars.
The strange life of asteroid Phaethon - Source of the Geminid meteors

   Kvůli skloněné dráze Phaethonu bude mít DESTINY vůči němu vysokou rychlost (25 km/s) a nebude tedy možné přistávat a odebírat vzorky. Místo toho družice ponese analyzér prachu, jednu kameru s rozlišením 5 metrů na pixel, jednu multispektrální kameru a navíc malou samostatnou sondičku PROCYON mini. Ta se od mateřské DESTINY odpojí týden před průletem a upraví svou dráhu tak, aby prosvištěla jen pár kilometrů od Phaethonu a získala snímky s ještě lepším rozlišením a také prach z větší blízkosti. Samotná DESTINY proletí v bezpečnější vzdálenosti a pokud i PROCYON blížší průlet přežije, zase se s ní spojí a společně budou moci pokračovat k dalšímu blízkozemnímu asteroidu.

Současný koncept DESTINY PLUS se sub-sondou PROCYON mini
Destiny Plus, una sonda japonesa para estudiar el asteroide Faetón
JAXA / Daniel Marín

   Start sondy DESTINY PLUS by mohl přijít v roce 2022 na lehké raketě Epsilon, protože sonda bude vážit jen 440 kg. Pro opuštění zemské oběžné dráhy použije DESTINY iontový pohon a gravitační manévr u Měsíce. Během přibližování k Phaethonu se otestuje autonomní navigace sondy, jelikož vzájemná rychlost 25 km/s neposkytne příliš prostoru pro nějaké rozsáhlejší manévrování řízené ze Země. Asteroid Phaethon, zdroj Geminid, bychom mohli prostřednictvím tohoto ambiciózního robůtka spatřit v roce 2025, ovšem pouze bude-li mise DESTINY PLUS Japonskou kosmickou agenturou vybrána k realizaci.

   Pozadu ve výzkumu asteroidů nechce zůstat ani Čína. Její přístup je ale postupný. V současné době se soustředí na robotický průzkum Měsíce z nějž chce už letos dopravit na Zemi vzorky, k čemuž nedošlo už od dob sovětských Lunochodů. Pak přijde přistání na odvrácené straně Měsíce a nejspíš také pokus o oběžnici Marsu. Následovat by mohla mise k blízkozemnímu asteroidu. Respektive rovnou k několika asteroidům.

Nastíněný plán čínské mise ke třem různým asteroidům
Asteroid Detector: Planned to Launch in 2022
CNSA

   Čínská sonda by mohla vystartovat v roce 2022. O rok později by dorazila k asteroidu (99942) Apophis, který by půl roku zkoumala z bezprostřední blízkosti. Apophis měří zhruba 370 metrů a je jedním z nejznámějších blízkozemních asteroidů, protože v roce 2029 mine Zemi o pouhých 30 000 km.

Oběžná  dráha Apophise ve Sluneční soustavě
MSNBC / David Darling

   Sonda by se pak posunula dál a proletěla kolem dalšího asteroidu - buď (416032) 2002 EX11 nebo se vybere nějaký jiný, pokud by došlo k odkladům v časovém harmonogramu. Nakonec družice doletí k asteroidu (175706) 1996 FG3, který prozkoumá a pokusí se na něm přistát, k čemuž by mohlo dojít v polovině roku 2027.

Předpokládaný tvar asteroidu 1996 FG3 založený na fotometrické analýze.
Shape, Thermal and Surface Properties determination of a Candidate Spacecraft Target Asteroid (175706) 1996 FG3

   Indická ani Ruská kosmická agentura žádné konkrétní plány na průzkum blízkozemních asteroidů, pokud vím, nemají a soukromé firmy, které by rády asteroidy těžily, čeká ještě hodně práce. Výše nastíněný přehled je tedy asi vše, co nás v následujících letech v blízkozemní oblasti čeká. V kurzu jsou ale planetky všech oblastí Sluneční soustavy. Probíhá průzkum obou pásů: Kuiperovým pásem prolétá sonda New Horizons, jejíž cíl už nyní odkrývá některé své vlastnosti díky úspěšné pozemské pozorovací kampani; v Hlavním pásu pak stále operuje družice Dawn a v přípravě jsou i další mise k tamním světům. Minimálně jedna sonda se také vydá dokonce až k Jupiterovým trojanům. O těch všech však až někdy příště.
  

26. července 2017

Osamostatnění obřího ledovce


   Dvanáctého července 2017 se od jižního kontinentu odlomil jeden z největších zaznamenaných ledovců v historii. Antarktický ledový šelf nazývaný Larsen C tak přišel o bezmála 6 000 čtverečních kilometrů ledu, tedy zhruba 10% jeho původní rozlohy. Přes bilión tun vážící ledová kra o rozloze Moravskoslezkého kraje nyní volně pluje oceánem. Zemi snímkující družice si tuto událost samozřejmě nenechaly ujít...

Nejdříve se podíváme na letecké snímky praskliny mezi šelfem Larsen C a oddělujícím se ledovcem pořízené 10. listopadu 2016. Prasklina byla bedlivě sledována několik roků, ovšem během toho letošního nabralo její rozšiřování závratné tempo.


Prasklinu monitorovala například dvojice satelitů Sentinel-1A a Sentinel-1B evropského projektu Copernicus. Následující gif ukazuje její vývoj mezi lednem 2016 a lednem 2017.

ESA / Copernicus / Sentinel

Monitorování družicemi Landsat ukázalo, že než se prasklina dostala do stavu v roce 2016, trvalo jí to přes deset let.

NASA / USGS / Landsat

Družice Terra vyfotila zvětšující se trhlinu 22. srpna 2016 přístrojem MISR. Načervenalý odstín je způsoben nízko ležícm Sluncem, které se za jižním polárním kruhem v srpnu stále plouží jen těsně nad obzorem.

NASA / GSFC / JPL / Terra

Rozsah praskliny 17. června 2017 ukázaly termální snímky pořízené aparaturou TIRS na družici Landsat 8.

NASA / USGS / Landsat 8
NASA / USGS / Landsat 8

28. června 2017 se na prasklinu podíval svým radarem (SAR) satelit Sentinel-1A.

ESA / Copernicus / Sentinel-1A

Definitivní odlomení ledovce A-68 od šelfu Larsen C pak 12. července zaznamenalo hned několik satelitů.

Snímek z družice Sentinel-1B.

ESA / Copernicus / Sentinel-1B

Termální snímek aparaturou MODIS na družici Aqua (vlevo) a panchromatický snímek přístrojem VIIRS na družici Suomi NPP (vpravo).


Šelf Larsen C sledovala i japonská družice ALOS-2. Snímky před oddělením ledovce jsou z 19. srpna 2016 a po odlomení z 21. července 2017.


Jak je vidět, mezera mezi šelfem a ledovcem se od 12. července výrazně zvětšila a od ledovce A-68 se navíc začaly odlamovat menší kusy.

Na závěr si dáme opět infračervené snímky z družice Landsat 8. Ten poslední je z 21. července 2017.

NASA / GSFC / UMBC / JCET / Christopher A. Shuman

Vývoj a pohyb v současnosti největšího samostatně plujícího ledovce bude jistě nadále sledován. Jeho oddělení však s globální změnou klimatu přímo nesouvisí. Odlamování ledovců je běžný geologický proces, jehož hlubší souvislosti ještě nejsou zcela vysvětleny. Satelitní monitorování nám je však postupně pomáhá objasňovat.