Enceladus

   Saturnův měsíc Enceladus je jedním z nejmenších světů ve Sluneční soustavě. Jeho průměr je pouhých 500 kilometrů, přesto si udržuje zhruba kulový tvar. Za to vděčí především svému složení. Zatímco kamenné světy se zakulacují až při průměru kolem tisíce kilometrů, Enceladu k tomu stačí polovina. Je totiž skoro celý z vodního ledu.

NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute

   Navzdory svým malým rozměrům poutá Enceladus mnoho pozornosti. Kromě naší dobré Země je totiž jediným tělesem v celém vesmíru (!), u kterého máme přímý a nezvratný důkaz přítomnosti kapalné vody! Ta totiž tryská z prasklin v ledové kůře přímo do prostoru.

NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute

   Famózně úspěšná družice Cassini byla několikrát navedena, aby proletěla přímo skrz tyto gejzíry a mohla detailně zkoumat jejich složení. Díky tomu víme, že jsou opravdu převážně z vody. Cassini tyto manévry bez úhony přežila a dodnes pokračuje ve výzkumu Saturnu, jeho prstenců a měsíců.

   V časopise Nature včera vyšla studie zabývající se procesy uvnitř Encelada. Materiál tryskající z podpovrchového oceánu vytváří oblačný prstenec kolem Saturnu podél Enceladovy orbity. Narozdíl od klasických saturnových prstenců, které jsou téměř čistě z ledu, byl v tomto oblaku detekován mimo jiné metan a drobné silikátové granule. Hornina v království ledu! Čtyři roky zpracovávání dat z Cassini, na nich založených počítačových simulací a laboratorních pokusů vedly k závěru, že tyto granule vznikají hydrotermálními procesy na dně Enceladova oceánu, kde voda ohřátá alespoň na 90˚C reaguje s kamenným jádrem měsíce a nasycuje se minerály. Když se pak ochlazuje a stoupá k povrchu, minerály krystalizují a vytvářejí drobné granule. Ty se pak obalí ledem a spolu s výtrysky si najdou cestu popraskanou kůrou Encelada, aby se staly součástí oblačného saturnova prstence. Sluneční záření (které tato hornina neviděla miliardy let) pak vysublimuje led a najednou máme plno křemíkových granulí tam, kde by je nikdo nečekal. Podobnými procesy za přítomnosti horké vody by se měl do prostoru dostávat i zmíněný metan.

   Kromě toho, že díky těmto fascinujícím přírodním procesům můžeme přímo zkoumat materiál z nitra cizího kosmického tělesa (nikdo se dosud neprovrtal ani pod zemskou kůru, natož pod nějakou mimozemskou!), poskytují tyto závěry důkaz toho, o čem se spekulovalo od objevu samotných gejzírů na Enceladu - na dně tohoto mimozemského oceánu se nacházejí horké průduchy podobné těm, které známe z pozemského oceánského dna. A na Zemi se to kolem těchto zřídel hemží životem, byť tam nikdy nedopadá ani paprsek světla!

   Objevíme jednoho dne v těch nejneočekávanějších koutech Soustavy kolonie bujících organizmů či dokonce fantaskní mimozemské tvory? Skrývá tento maličký ledový svět Velké tajemství?

NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute

Trpasličí planety

   Asi naprostá většina lidí dokáže vyjmenovat planety Sluneční soustavy: Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun. Mnozí také zaregistrovali, že najednou máme o planetu míň, než jsme se učili ve škole. 

   Pluto samozřejmě nikam neodletělo - jde o to, jak ho chápeme v kontextu celé Soustavy. Když už jsme ho degradovali z prestižního planetárního klubu, jak tento svět nově charakterizujeme? Je Pluto jen výstřední planetární těleso? Objekt Kuiperova pásu? Dvojitá planetka? Trpasličí planeta? To všechno a mnohem víc. Pluto kraluje Kuiperovu pásu, vládne komplexní rodince měsíců a brzo se stane prvním prozkoumaným tělesem za drahou Neptunu. A právě objevy dalších trans-neptunických objektů na přelomu milénia nás přinutily formulovat definici planety a zavést kategorii trpasličích planet. 

Mezinárodní astronomická unie prozatím registruje pět trpasličích planet: 

Ceres, Pluto, Eris, Makemake a Haumea 

Následující obrázek ukazuje aktuální polohu trans-neptunických trpaslíků. Každá tečka reprezentuje objekt Kuiperova pásu, ale nenechte se zmást - vzdálenosti mezi jednotlivými tělesy v tomto "pásu" většinou odpovídají minimálně vzdálenosti Země od Slunce! Žlutě je znázorněna trasa sondy New Horizons, která letí prozkoumat Pluto, jeho měsíce a později snad ještě jeden další objekt Kuiperova pásu. 

Většina z těchto těles dosud nese pouze provizorní označení. Objekt '2007 OR10' je největším z dosud nepojmenovaných těles v celé Sluneční soustavě. Pokud tedy někde nečíhá neznámá vzdálená planeta... 

Pokud bychom jako dolní hranici pro klasifikaci jako trpasličí planeta určili planetku Ceres s rozměrem těsně pod 1000 km, zasloužila by si do oficiálního výčtu trpaslíků zařadit i tyto tři tělesa: 2007 OR10, Quaoar a Sedna. To už dělá celkem šest planetárních objektů v Kuiperově pásu či ještě dál čekajících na prozkoumání! Další tři objekty jsou potom na hraně s rozměry do 900 km: 2002 MS4, Orcus a Salacia. Budeme-li pomyslnou hranici posouvat ještě níž, počet těles kandidujících na titul trpasličí planety rapidně stoupá.

A hlavní důvod proč Pluto raději vyškrtli, než aby přijali kopu nových planet? Přece aby dětem ulehčili fyziku :) 

Obyvatelé Pluta si samozřejmě o našich hrátkách se slovíčky myslí své. Planeta neplaneta... 

aktualizováno: 7.7.2017

Gaura Pūrnimā

Pūrnimā znamená úplněk. Tím dnešním začíná nový vaišnavský rok, když oddaní po celém světě oslavují příchod Pána Gourangy. Zároveň jde o poslední zimní úplněk, jelikož dvacátého března tady máme jarní rovnodennost, která se navíc sejde ve stejný den s novoluním a dokonce se zatměním Slunce! Zdá se, že letošek bude bohatý na zajímavé souhry astronomických úkazů.

Dnešní úplněk nastává poblíž měsíčního apogea - nejvzdálenějšího bodu na eliptické dráze Měsíce, který bude od Země o 50 000 km dál než při perigeových úplňcích. To se projeví menším průměrem měsíčního disku na obloze. Bez přímého porovnání ale lidské oko těžko rozezná rozdíl, tak se alespoň v meditaci můžeme zaměřit na jemnohmotné energie vzdálené Luny.

Den před půrnimou - 4.3. se k sobě na pozemské obloze velmi těsně přiblížili Venuše a Uran. Konjunkce to byla tak těsná, že by obě planety na nebi skoro splynuly v jedinou hvězdu. Bohužel Uran je od nás tak daleko, že pouhým okem viditelný není, takže ani v tomto případě nešlo o vizuálně výrazný úkaz. Samozřejmě pokud nepoužijete dalekohled...

Viděli jste někdy kometárního ducha? Odkudsi z hlubin kosmu přiletěla kometa, která to vzala nebezpečně blízko Slunce. Spalující žár pouhé 4 miliony kilometrů nad slunečním povrchem kometu dočista vypařil, takže po ní zbyl jen rozpínající se oblak prachu. Ani nebeští poutníci se nevyhnou pomíjivosti...

C/2014 Q2 (Lovejoy)

Komety bezesporu patří mezi nejkrásnější nebeské úkazy. Ponechme teď stranou vzhled kometárních jader zblízka a zaměřme se na krásné divadlo, které komety dovedou vykouzlit na pozemské obloze.

Dávno je pryč doba, kdy nadšení astronomové amatéři pročesávali svými dalekohledy oblohu a objevovali komety. Současné automatizované supervýkonné sítě dalekohledů prohlédnou celou oblohu i několikrát za noc, a tak se většina nových komet jmenuje po nich: PanStarrs, ISON, Catalina, ... nebo starší LINEAR. Ovšem někteří jednotlivci mají na zajímavé komety pořád lepší mušku než roboti. Zejména Australan Terry Lovejoy má buď obrovské štěstí nebo snad věštecké schopnosti. Objevil hned tři komety, které nečekaně zjasnily do vizuálního dosahu a staly se nádhernými ozdobami oblohy. Všechny tři komety Lovejoy navíc byly vánočními kometami, jelikož největší jasnosti dosáhly kolem zimního slunovratu v letech 2011, 2013 a 2014:

Ta poslední z nich - C/2014 Q2 (Lovejoy) - zdobí severní oblohu celou letošní zimu. V lednu jsem jí pozoroval očima dokonce z přesvětlené Prahy. Tady se můžete pokochat galerií snímků od mnoha různých autorů z celého světa. Obrázky jdou chronologicky tak, jak kometa putovala oblohou od prosince do února. Všimněte si vývoje vzhledu komety a jejího ohonu v průběhu času - jedná se o nejdynamičtější kometu posledních let! (klik na obrázek pro zvětšení)

Začínáme snímkem z 16. prosince 2014:

Následující dvě fotky zachycují vývoj komety mezi Slunovratem a Štědrým dnem 2014:

Observatoř Dark Energy Survey běžně fotí slabé a vzdálené objekty při výzkumu tzv. temné energie. Pro astronomy zpracovávající pozorování z DES byl docela šok, když na ně z monitorů vybafla takováhle obluda:

Příchod nového roku kometa oslavila průletem poblíž kulové hvězdokupy M79:

Osmého ledna poryv slunečního větru odtrhl kometě ohon! Ten ovšem prakticky okamžitě začal dorůstat, což dokazuje vysokou aktivitu kometárního jádra.

Následující série snímků zachycuje dynamiku ohonu přes různé barevné filtry:

Do trojúhelníku se Sedmi mudrci (modré Plejády) a Býčím okem (oranžový Aldebaran) se kometa Lovejoy seřadila 14. ledna 2015:

Ještě jeden širokoúhlý pohled na kometu v býku z 19.1.2015:

Před největším přiblížením ke Slunci (perihelium 30. ledna) rozvinula vlasatice nádherný dlouhý ohon...:

...aby o něj v půli února po bouřlivém slunečním počasí opět přišla:

S kometou Lovejoy se rozloučíme snímkem z 19. února, kdy se nacházela poblíž mlhoviny M76 přezdívané Malá činka:

Kometa Q2 Lovejoy se vzdaluje zpět do hlubin Soustavy, kde tráví většinu své existence, a na naší obloze postupně slábne. Po úplňku, až přestane rušit svit Měsíce, se možná ještě dočkáme pár pěkných snímků, než třetí vánoční Lovejoyka definitivně vybledne... Přeji jasnou oblohu a ještě jasnější mysl : )

Trpasličí den

Jeden den na trpasličí planetě Ceres trvá 9 hodin. Celou otočku planetky kolem cereální osy nasnímala sonda Dawn 19. února. 

Díky různým úhlům pohledu bylo možné vytvořit 3D anaglyf. Máte-li po ruce červenomodré brýle, neváhejte se ponořit do obrazu na dosah vzdálenému světu!

Nasnímáním celé rotace Cerery se pokryla většina jejího povrchu a k dispozici je tak základní mapa planetky Ceres. Zatím v nízkém rozlišení (~4 km/pixel) - skutečná mapovací fáze mise začne koncem dubna.

Skuteční nadšenci můžou prozkoumat snímek po snímku. Při detailním prohlížení této galerie různotvarých kráterů si lze všimnout i mnoha jiných povrchových útvarů, jejichž přesný charakter odhalí družice Dawn, až vstoupí na cereální orbitu.

zdroj: UnmannedSpaceflight - Dawn approaches Ceres

Poznávání královny asteroidů

Od pravěku lidé sledovali světla dne a noci. Slunce, Měsíc, hvězdy, planety a komety. Teprve v devatenáctém století jsme na nebi objevili novou kategorii světel. Vypadala jako hvězdy - bodové zdroje. Mezi stálicemi se však pohybovala - jako planety. Narozdíl od planet to však byla světla slabší, než jakákoli okem viditelná hvězda. Přesto se svým chováním ani drahami nepodobala kometám. Nový fenomén na obloze!

Nazvali jsme tyto světla asteroidy a první objevený pojmenovali '1 Ceres'. Dnes víme, že 1 Ceres je největším asteroidem ze všech. Suverénně vévodí Hlavnímu pásu asteroidů. Přesto pro nás dlouho byl jen jedním z pohybujících se bodů na obloze. Až doteď...

Cereální hemisféry

Celých 214 let uběhlo od noci, kdy lidské oko poprvé dalekohledem spatřilo Ceres jako bod na obloze. Po dvou stoletích si tento bod konečně můžeme prohlédnout robotickým objektivem jako geologický svět:

Image Credit: NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA

Jak se sluší a patří na holé těleso bez atmosféry, je Ceres pěkně posetá krátery. Známe je z Merkuru, z našeho Měsíce, z měsíců plynných planet i z menších asteroidů. Díky hojnosti kráterů v Soustavě jsme se v nich naučili číst jako v geologické čítance. Z obyčejných děr po impaktech se lze dovědět mnohé o historii těles, struktuře a vlastnostech povrchu, vnitřním složení i prostředí, ve kterém daný svět obíhá.

Na Cereře vidíme klasické miskovité krátery. Některé mají centrální vrcholky. Vidíme větší krátery se strmými valy. Vidíme velké impaktní pánve s plochým hladkým dnem. Ta největší zrelaxovala natolik, že val kráteru vypadá spíš jako šetiúhelník než jako kruh. Dále vidíme, že světlé skvrny vždy souvisí s nějakým kráterem. Přesto se pouze minimum kráterů odstínem takto od okolí liší. Na hranici rozlišení snímku se objevují náznaky povrchových struktur možná nesouvisejících s impakty ale s dávnou geologií Cerery. Na jejich rozluštění si počkáme minimálně do půlky dubna, kdy budou k dispozici snímky z menší vzdálenosti, jelikož družice Dawn vstoupí do gravitační náruče Cerery a začne ji mapovat z oběžné dráhy.

Blogy ke snímkům z 19.2.:

 Dawn Journal | February 25

 At last, Ceres is a geological world

Úsvit cereálií

Robotický průzkum Sluneční soustavy započatý v šedesátých letech vrcholí! Po pouhých padesáti letech od vyslání prvních meziplanetárních sond prozkoumáváme poslední neznámý svět ve vnitřní Soustavě.

Ceres si však stále drží svá tajemství
...hlavně co se týče záhadných světlých skvrn:

Image Credit: NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA

Obrázek pořízený sondou Dawn 19. února ze vzdálenosti 46 000 km odhalil, že Světlá skvrna (v podstatě jediný výrazný útvar na povrchu, který už před lety identifikoval Hubbleův teleskop) jsou ve skutečnosti dva světlé body na dně hlubokého kráteru. Rozlišení tohoto snímku je zhruba 4 kilometry na pixel a rozhodně z něj není jasné, co světlé body vlastně jsou. Protože i při takovém rozlišení skvrna přesaturuje několik pixelů, musí jít o velmi malý útvar s vysokou odrazivostí. S tím, jak se maximální možný rozměr skvrny zmenšuje vlivem zlepšujícího se rozlišení snímků, rapidně roste odhad jejího albeda (kolik odráží světla - dokonale bílý povrch má albedo 100%). Odrazivost povrchu něco napoví o jeho složení. Současné odhady albeda Světlé skvrny jsou kolem 40%, což je mnohem odvážnější, než původní představy, a tak i někteří vědci začínají uvažovat o kryovulkanismu na Cereře. To by ovšem značně zamíchalo naše představy o struktuře a vzniku planet. Kde by se vzala energie k pohánění vulkanických procesů na ledovém a mrtvém tělese, kterým by Ceres měla být? Že 'bude něco trochu jinak' ovšem zjistily už loni pozemské dalekohledy, když nad povrchem Cerery detekovaly vodní páru.

Z dalších zajímavých útvarů je dobře patrná obří impaktní pánev (úplně dole). Dávný dopad velkého kosmického tělesa tehdy jistě otřásl celou planetkou, pochroumal její kůru a rozvrásnil okolní terén. Po miliardách let valy gigantického kráteru sesedly a Ceres se vlastní gravitací znovu zakulatila. Dopadová pánev však dodnes připomíná pradávné kataklyzma. Souviset s ním by mohly i fraktury poblíž menšího kráteru s plochým dnem (doprava nahoru od velké pánve vespod). Popraskala kůra v důsledku dávného impaktu? Možná se jedná o tektonické zlomy podobné těm na ledových měsících Saturnu. K ledovým měsícům se Ceres často přirovnává, nicméně je potřeba si uvědomit, že povrchy ledových měsíců jsou ještě světlejší, než tajemná Světlá skvrna na Cereře, zatímco samotná Ceres je dost tmavá, skoro černá. Ledové měsíce navíc mají hustotu jen o málo větší, než je hustota vody, zatímco Ceres hustotu vody převyšuje více než dvakrát. Proto třeba Saturnův měsíc Tethys s téměř stejným průměrem jako Ceres (~1000 km) má jen poloviční gravitační přitažlivost!

Zdroje informací:

 Bright spot on Ceres has dimmer companion (NASA)

 Bright spot on Ceres has dimmer companion (Dawn)

 Dawn: Two new glimpses of dwarf planet Ceres (MPS)

Naši nejbližší sousedé #2

Překrásné planetární setkání stále zdobí oblohu. Luna, Večernice a Mars včera vykouzlili mystickou večerní atmosféru. Dnes bude kouzlení pokračovat, když se o něco dorostlejší měsíční srpek vyhoupl nad dvojici planet, které k sobě budou ještě blíž, než včera:

Tři fotky páteční konjunkce (20.února 2015). První je z Japonska, druhá z Rakouska, třetí z USA. Je dobře vidět, jak rychle se Měsíc během šestnácti hodin, které dělí večery v Asii, Evropě a Americe posunul.

Včera jsme zblízka mrkli na Venuši, dnes je na řadě méně nápadný Mars.
Pozemská flotila robotů právě teď zkoumá 'Rudou planetu'. Dálkově ovládané meziplanetární drony přináší obrazy z cizího světa:
(klik na obrázek pro zvětšení)

Dva krásné pohledy na různé polokoule Marsu. Takovýto pěkný výhled má první indická meziplanetární sonda Mangalyaan. Díky její vysoce eliptické dráze se jí do objektivu vejde celý Mars. Ostatní sondy fotí menší části povrchu, zato s větším rozlišením.

Vulkanická pláň Tharsis. Největší z vyhaslých sopek (vlevo) je Olympus Mons. S dvaceti pěti kilometry výšky je nejvyšší horou v celé Soustavě. 

Oblast kolem severního pólu planety zakrývá na tomto snímku písečná bouře.

Písečné bouře na Marsu mohou ovšem dosáhnout mnohem monstróznějších rozměrů. Tak, že pokryjí celou planetu! 

Stejná polokoule Marsu vyfocená různými sondami. Vlevo z Rosetty prolétající kolem cestou ke kometě, vpravo z indické Mangalyaan. Snímek od Rosetty se více blíží skutečným barvám, zatímco na pravém přesaturovaném obrázku lépe vyniknou detaily. 

Starší foto z již vysloužilé sondy Viking Orbiter. Vysoký kontrast snímku ukazuje rozdíly ve složení a stáří povrchu.

Někdy příště se podíváme k tajemnému marsovskému povrchu blíž pomocí družic s HD kamerami a prostřednictvím robotů, kteří na Marsu přistáli. 

Nezapomeňte dnes na konjunkci :-)

Naši nejbližší sousedé #1

 Nejbližší planetární sousedé naší krásné Zemē si právě dávají dostaveníčko. Konjunkci obou planet lze pozorovat vždy večer po západu Slunce vlastníma očima, zatímco zblízka si Mars i Venuši můžeme prohlédnout díky kosmickým sondám. Jen si to představte! Pošleme robota k jiné planetě, napříč kosmem s ním komunikujeme a na nepředstavitelnou dálku s ním manévrujeme, aby zmapoval cizí svět, nebo na něm dokonce přistál!

Dnes se podíváme na jasnější bod z nebeského páru - Venuši Večernici
(klikni na obrázek pro zvětšení)

Takto bylo vidět přibližování Marsu a Venuše z Belgie ve středu 18. a z Maďarska ve čtvrtek 19. února.

Takto Venuše vypadá pro lidské oko zblízka. Bílý závoj s minimem rozlišitelných útvarů je hustá atmosféra, která drtí Venušin povrch devadesáti násobkem pozemského tlaku.

Abychom mohli nahlédnout pod pokličku neprůhledné atmosféry, je potřeba použít radar...

...nebo přistát na povrchu. Nicméně drtivý tlak a pekelné teploty zničí sondu během několika desítek minut. To je kosmonautika :-) Postavit perfektní kus techniky, spálit stovky tun paliva, měsíce či roky putovat kosmem a nakonec získat pár minut měření. Přehnané? Zbytečné? Dříve lidé obětovali celé své životy hledání nových kontinentů nebo byli ochotni zemřít při jejich průzkumu. Dnes 'za pár šušňů' posíláme průzkumníky k jiným světům!

V dalším příspěvku navštívíme Mars. Mezitím se vyjděte podívat na planety ven. Ke konjunkci se dnes připojuje mladičký srpek Měsíce. Sledujte západní obzor...

Ceres. CERES !!

Je to tady! Svět, který takto zblízka dosud nikdo nikdy neviděl! Nové snímky největšího asteroidu a nám nejbližší trpasličí planety v jednom už kolují internetem! Astronomové, geologové a nadšenci je právě zpracovávají a snaží se je správně interpretovat. Tak se na ně taky podívejme :-)

Snímky dvou různých hemisfér trpasličí planety Ceres pořízené 12.2.2015 sondou Dawn ze vzdálenosti 83 000 km. Image credit: NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA

Toto není sci-fi. Družice Dawn, která už má za sebou průzkum jednoho obřího asteroidu, se pomocí svých futuristických iontových motorů postupně přibližuje k dosud nepoznanému planetárnímu tělesu mezi Marsem a Jupiterem. Ve čtvrtek 12. února sonda tah motorů pozastavila, aby mohla nerušeně nasnímat celou jednu otočku svého cíle kolem jeho osy. To je důležité pro plánování budoucího mapování Cerery z její oběžné dráhy a přispěje to k celkovému poznání o charakteristikách této trpasličí planety. Ceres se otočí kolem své osy jednou za devět hodin. Krátký den si planetka ovšem vynahrazuje délkou svého roku. Oběhnout Slunce jí totiž trvá přes 4,5 roku pozemského. Sonda Dawn tudíž podnikla vskutku průkopnickou cestu, aby s Cererou sladila svojí oběžnou dráhu a mohla se odevzdat do její gravitační náruče. Nyní můžeme z první řady sledovat, jak se před námi odkrývá zcela nový svět. Ve smyslu dosud nezmapované planety i ve smyslu celého světa průzkumu a poznání trpasličích planet.


Dáme si obrázky ještě jednou, tentokrát trochu kontrastnější a otočené tak, aby sever byl přibližně nahoře (tak jako v předchozích sekvencích).

zdroj: fórum Unmanned Spaceflight

Krátery, pánve, krátery. Při tomto rozlišení už je celkem jasné, že celý povrch je pokryt krátery (to, že jsou lépe vidět u spodního okraje je dáno spíše úhlem nasvícení Sluncem). Na Cereře se tedy nejspíš nekonalo žádné rozsáhlejší přetvoření povrchu vnitřními procesy. To samozřejmě není nikterak udivující, jelikož Ceres nemá žádný měsíc, který by gravitačními slapy udržoval její nitro horké a sama je dosti malá, aby si teplo ve větší míře udržela po delší dobu.
Na levé hemisféře zaujme například oblouk ve tvaru širokého 'U' ve spodní části. Pravděpodobně půjde o okraj veliké impaktní pánve, ale mohlo by jít třeba i o sesuv půdy nebo prasklinu v povrchu v důsledku jiného impaktu nebo jiných procesů.
Zajímavé jsou i světlé skvrny. Minimálně dvě - ty nejvíce vpravo na obou hemisférách - se zdají ležet ve středu větších kráterů. Spodní skvrna na pravé hemisféře má možná náznaky paprsků. Mohly by to tedy být centrální vrcholky kráterů po relativně nedávných impaktech. Znamená to ale vyzdvižené horniny z pláště Cerery nebo světlejší materiál dopravil impaktor? Na druhou stranu u levého okraje pravé hemisféry to vypadá na kráter, jehož střed je naopak pěkně tmavý. Co za hádanky nám to Ceres chystá?
Nutno podotknout, že ani jedna ze zde viděných světlých skvrn není ta Světlá skvrna, kterou viděl už kdysi Hubbleův dalekohled. Tu uvidíme, až bude zveřejněná animace celé rotace.

Na závěr ještě interpretace povrchových útvarů vzhledem k dřívějšímu snímku (taktéž z fóra Unmanned Spaceflight):