Celých 214 let uběhlo od noci, kdy lidské oko poprvé dalekohledem spatřilo Ceres jako bod na obloze. Po dvou stoletích si tento bod konečně můžeme prohlédnout robotickým objektivem jako geologický svět:
Image Credit: NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA
Jak se sluší a patří na holé těleso bez atmosféry, je Ceres pěkně posetá krátery. Známe je z Merkuru, z našeho Měsíce, z měsíců plynných planet i z menších asteroidů. Díky hojnosti kráterů v Soustavě jsme se v nich naučili číst jako v geologické čítance. Z obyčejných děr po impaktech se lze dovědět mnohé o historii těles, struktuře a vlastnostech povrchu, vnitřním složení i prostředí, ve kterém daný svět obíhá.
Na Cereře vidíme klasické miskovité krátery. Některé mají centrální vrcholky. Vidíme větší krátery se strmými valy. Vidíme velké impaktní pánve s plochým hladkým dnem. Ta největší zrelaxovala natolik, že val kráteru vypadá spíš jako šetiúhelník než jako kruh. Dále vidíme, že světlé skvrny vždy souvisí s nějakým kráterem. Přesto se pouze minimum kráterů odstínem takto od okolí liší. Na hranici rozlišení snímku se objevují náznaky povrchových struktur možná nesouvisejících s impakty ale s dávnou geologií Cerery. Na jejich rozluštění si počkáme minimálně do půlky dubna, kdy budou k dispozici snímky z menší vzdálenosti, jelikož družice Dawn vstoupí do gravitační náruče Cerery a začne ji mapovat z oběžné dráhy.
Blogy ke snímkům z 19.2.:
Žádné komentáře:
Okomentovat