27. února 2015

Poznávání královny asteroidů



Od pravěku lidé sledovali světla dne a noci. Slunce, Měsíc, hvězdy, planety a komety. Teprve v devatenáctém století jsme na nebi objevili novou kategorii světel. Vypadala jako hvězdy - bodové zdroje. Mezi stálicemi se však pohybovala - jako planety. Narozdíl od planet to však byla světla slabší, než jakákoli okem viditelná hvězda. Přesto se svým chováním ani drahami nepodobala kometám. Nový fenomén na obloze!

Nazvali jsme tyto světla asteroidy a první objevený pojmenovali '1 Ceres'. Dnes víme, že 1 Ceres je největším asteroidem ze všech. Suverénně vévodí Hlavnímu pásu asteroidů. Přesto pro nás dlouho byl jen jedním z pohybujících se bodů na obloze. Až doteď...





Cereální hemisféry



Celých 214 let uběhlo od noci, kdy lidské oko poprvé dalekohledem spatřilo Ceres jako bod na obloze. Po dvou stoletích si tento bod konečně můžeme prohlédnout robotickým objektivem jako geologický svět:


Image Credit: NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA


Jak se sluší a patří na holé těleso bez atmosféry, je Ceres pěkně posetá krátery. Známe je z Merkuru, z našeho Měsíce, z měsíců plynných planet i z menších asteroidů. Díky hojnosti kráterů v Soustavě jsme se v nich naučili číst jako v geologické čítance. Z obyčejných děr po impaktech se lze dovědět mnohé o historii těles, struktuře a vlastnostech povrchu, vnitřním složení i prostředí, ve kterém daný svět obíhá.

Na Cereře vidíme klasické miskovité krátery. Některé mají centrální vrcholky. Vidíme větší krátery se strmými valy. Vidíme velké impaktní pánve s plochým hladkým dnem. Ta největší zrelaxovala natolik, že val kráteru vypadá spíš jako šetiúhelník než jako kruh. Dále vidíme, že světlé skvrny vždy souvisí s nějakým kráterem. Přesto se pouze minimum kráterů odstínem takto od okolí liší. Na hranici rozlišení snímku se objevují náznaky povrchových struktur možná nesouvisejících s impakty ale s dávnou geologií Cerery. Na jejich rozluštění si počkáme minimálně do půlky dubna, kdy budou k dispozici snímky z menší vzdálenosti, jelikož družice Dawn vstoupí do gravitační náruče Cerery a začne ji mapovat z oběžné dráhy.

Blogy ke snímkům z 19.2.:


26. února 2015

Úsvit cereálií



Robotický průzkum Sluneční soustavy započatý v šedesátých letech vrcholí! Po pouhých padesáti letech od vyslání prvních meziplanetárních sond prozkoumáváme poslední neznámý svět ve vnitřní Soustavě.

Ceres si však stále drží svá tajemství
...hlavně co se týče záhadných světlých skvrn:


Image Credit: NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA


Obrázek pořízený sondou Dawn 19. února ze vzdálenosti 46 000 km odhalil, že Světlá skvrna (v podstatě jediný výrazný útvar na povrchu, který už před lety identifikoval Hubbleův teleskop) jsou ve skutečnosti dva světlé body na dně hlubokého kráteru. Rozlišení tohoto snímku je zhruba 4 kilometry na pixel a rozhodně z něj není jasné, co světlé body vlastně jsou. Protože i při takovém rozlišení skvrna přesaturuje několik pixelů, musí jít o velmi malý útvar s vysokou odrazivostí. S tím, jak se maximální možný rozměr skvrny zmenšuje vlivem zlepšujícího se rozlišení snímků, rapidně roste odhad jejího albeda (kolik odráží světla - dokonale bílý povrch má albedo 100%). Odrazivost povrchu něco napoví o jeho složení. Současné odhady albeda Světlé skvrny jsou kolem 40%, což je mnohem odvážnější, než původní představy, a tak i někteří vědci začínají uvažovat o kryovulkanismu na Cereře. To by ovšem značně zamíchalo naše představy o struktuře a vzniku planet. Kde by se vzala energie k pohánění vulkanických procesů na ledovém a mrtvém tělese, kterým by Ceres měla být? Že 'bude něco trochu jinak' ovšem zjistily už loni pozemské dalekohledy, když nad povrchem Cerery detekovaly vodní páru.

Z dalších zajímavých útvarů je dobře patrná obří impaktní pánev (úplně dole). Dávný dopad velkého kosmického tělesa tehdy jistě otřásl celou planetkou, pochroumal její kůru a rozvrásnil okolní terén. Po miliardách let valy gigantického kráteru sesedly a Ceres se vlastní gravitací znovu zakulatila. Dopadová pánev však dodnes připomíná pradávné kataklyzma. Souviset s ním by mohly i fraktury poblíž menšího kráteru s plochým dnem (doprava nahoru od velké pánve vespod). Popraskala kůra v důsledku dávného impaktu? Možná se jedná o tektonické zlomy podobné těm na ledových měsících Saturnu. K ledovým měsícům se Ceres často přirovnává, nicméně je potřeba si uvědomit, že povrchy ledových měsíců jsou ještě světlejší, než tajemná Světlá skvrna na Cereře, zatímco samotná Ceres je dost tmavá, skoro černá. Ledové měsíce navíc mají hustotu jen o málo větší, než je hustota vody, zatímco Ceres hustotu vody převyšuje více než dvakrát. Proto třeba Saturnův měsíc Tethys s téměř stejným průměrem jako Ceres (~1000 km) má jen poloviční gravitační přitažlivost!


Zdroje informací:


21. února 2015

Naši nejbližší sousedé #2



Překrásné planetární setkání stále zdobí oblohu. Luna, Večernice a Mars včera vykouzlili mystickou večerní atmosféru. Dnes bude kouzlení pokračovat, když se o něco dorostlejší měsíční srpek vyhoupl nad dvojici planet, které k sobě budou ještě blíž, než včera:



Tři fotky páteční konjunkce (20.února 2015). První je z Japonska, druhá z Rakouska, třetí z USA. Je dobře vidět, jak rychle se Měsíc během šestnácti hodin, které dělí večery v Asii, Evropě a Americe posunul.


Včera jsme zblízka mrkli na Venuši, dnes je na řadě méně nápadný Mars.
Pozemská flotila robotů právě teď zkoumá 'Rudou planetu'. Dálkově ovládané meziplanetární drony přináší obrazy z cizího světa:
(klik na obrázek pro zvětšení)

Dva krásné pohledy na různé polokoule Marsu. Takovýto pěkný výhled má první indická meziplanetární sonda Mangalyaan. Díky její vysoce eliptické dráze se jí do objektivu vejde celý Mars. Ostatní sondy fotí menší části povrchu, zato s větším rozlišením.

Vulkanická pláň Tharsis. Největší z vyhaslých sopek (vlevo) je Olympus Mons. S dvaceti pěti kilometry výšky je nejvyšší horou v celé Soustavě. 

Oblast kolem severního pólu planety zakrývá na tomto snímku písečná bouře.


Písečné bouře na Marsu mohou ovšem dosáhnout mnohem monstróznějších rozměrů. Tak, že pokryjí celou planetu! 


Stejná polokoule Marsu vyfocená různými sondami. Vlevo z Rosetty prolétající kolem cestou ke kometě, vpravo z indické Mangalyaan. Snímek od Rosetty se více blíží skutečným barvám, zatímco na pravém přesaturovaném obrázku lépe vyniknou detaily. 


Starší foto z již vysloužilé sondy Viking Orbiter. Vysoký kontrast snímku ukazuje rozdíly ve složení a stáří povrchu.


Někdy příště se podíváme k tajemnému marsovskému povrchu blíž pomocí družic s HD kamerami a prostřednictvím robotů, kteří na Marsu přistáli. 

Nezapomeňte dnes na konjunkci :-)


20. února 2015

Naši nejbližší sousedé #1



 Nejbližší planetární sousedé naší krásné Zemē si právě dávají dostaveníčko. Konjunkci obou planet lze pozorovat vždy večer po západu Slunce vlastníma očima, zatímco zblízka si Mars i Venuši můžeme prohlédnout díky kosmickým sondám. Jen si to představte! Pošleme robota k jiné planetě, napříč kosmem s ním komunikujeme a na nepředstavitelnou dálku s ním manévrujeme, aby zmapoval cizí svět, nebo na něm dokonce přistál!


Dnes se podíváme na jasnější bod z nebeského páru - Venuši Večernici
(klikni na obrázek pro zvětšení)


Takto bylo vidět přibližování Marsu a Venuše z Belgie ve středu 18. a z Maďarska ve čtvrtek 19. února.

Takto Venuše vypadá pro lidské oko zblízka. Bílý závoj s minimem rozlišitelných útvarů je hustá atmosféra, která drtí Venušin povrch devadesáti násobkem pozemského tlaku.

Abychom mohli nahlédnout pod pokličku neprůhledné atmosféry, je potřeba použít radar...

...nebo přistát na povrchu. Nicméně drtivý tlak a pekelné teploty zničí sondu během několika desítek minut. To je kosmonautika :-) Postavit perfektní kus techniky, spálit stovky tun paliva, měsíce či roky putovat kosmem a nakonec získat pár minut měření. Přehnané? Zbytečné? Dříve lidé obětovali celé své životy hledání nových kontinentů nebo byli ochotni zemřít při jejich průzkumu. Dnes 'za pár šušňů' posíláme průzkumníky k jiným světům!

V dalším příspěvku navštívíme Mars. Mezitím se vyjděte podívat na planety ven. Ke konjunkci se dnes připojuje mladičký srpek Měsíce. Sledujte západní obzor...


17. února 2015

Ceres. CERES !!



Je to tady! Svět, který takto zblízka dosud nikdo nikdy neviděl! Nové snímky největšího asteroidu a nám nejbližší trpasličí planety v jednom už kolují internetem! Astronomové, geologové a nadšenci je právě zpracovávají a snaží se je správně interpretovat. Tak se na ně taky podívejme :-)


Snímky dvou různých hemisfér trpasličí planety Ceres pořízené 12.2.2015 sondou Dawn ze vzdálenosti 83 000 km. Image credit: NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA


Toto není sci-fi. Družice Dawn, která už má za sebou průzkum jednoho obřího asteroidu, se pomocí svých futuristických iontových motorů postupně přibližuje k dosud nepoznanému planetárnímu tělesu mezi Marsem a Jupiterem. Ve čtvrtek 12. února sonda tah motorů pozastavila, aby mohla nerušeně nasnímat celou jednu otočku svého cíle kolem jeho osy. To je důležité pro plánování budoucího mapování Cerery z její oběžné dráhy a přispěje to k celkovému poznání o charakteristikách této trpasličí planety. Ceres se otočí kolem své osy jednou za devět hodin. Krátký den si planetka ovšem vynahrazuje délkou svého roku. Oběhnout Slunce jí totiž trvá přes 4,5 roku pozemského. Sonda Dawn tudíž podnikla vskutku průkopnickou cestu, aby s Cererou sladila svojí oběžnou dráhu a mohla se odevzdat do její gravitační náruče. Nyní můžeme z první řady sledovat, jak se před námi odkrývá zcela nový svět. Ve smyslu dosud nezmapované planety i ve smyslu celého světa průzkumu a poznání trpasličích planet.


Dáme si obrázky ještě jednou, tentokrát trochu kontrastnější a otočené tak, aby sever byl přibližně nahoře (tak jako v předchozích sekvencích).



Krátery, pánve, krátery. Při tomto rozlišení už je celkem jasné, že celý povrch je pokryt krátery (to, že jsou lépe vidět u spodního okraje je dáno spíše úhlem nasvícení Sluncem). Na Cereře se tedy nejspíš nekonalo žádné rozsáhlejší přetvoření povrchu vnitřními procesy. To samozřejmě není nikterak udivující, jelikož Ceres nemá žádný měsíc, který by gravitačními slapy udržoval její nitro horké a sama je dosti malá, aby si teplo ve větší míře udržela po delší dobu.
Na levé hemisféře zaujme například oblouk ve tvaru širokého 'U' ve spodní části. Pravděpodobně půjde o okraj veliké impaktní pánve, ale mohlo by jít třeba i o sesuv půdy nebo prasklinu v povrchu v důsledku jiného impaktu nebo jiných procesů.
Zajímavé jsou i světlé skvrny. Minimálně dvě - ty nejvíce vpravo na obou hemisférách - se zdají ležet ve středu větších kráterů. Spodní skvrna na pravé hemisféře má možná náznaky paprsků. Mohly by to tedy být centrální vrcholky kráterů po relativně nedávných impaktech. Znamená to ale vyzdvižené horniny z pláště Cerery nebo světlejší materiál dopravil impaktor? Na druhou stranu u levého okraje pravé hemisféry to vypadá na kráter, jehož střed je naopak pěkně tmavý. Co za hádanky nám to Ceres chystá?
Nutno podotknout, že ani jedna ze zde viděných světlých skvrn není ta Světlá skvrna, kterou viděl už kdysi Hubbleův dalekohled. Tu uvidíme, až bude zveřejněná animace celé rotace.

Na závěr ještě interpretace povrchových útvarů vzhledem k dřívějšímu snímku (taktéž z fóra Unmanned Spaceflight):



16. února 2015

Posila pro Venuši



Venuše právě za jasných večerů naplno předvádí svou krásu nad západním obzorem. Nepřehlédnutelná, stříbřitým leskem zářící, nabízí ideální příležitost se večer zastavit, zhluboka se nadechnout a kontemplovat nad svým místem ve vesmíru :-)

Večernice balancující s Jupiterem dostane ke svému tanci na obloze posilu. Nebeský symbol v současnosti převládající ženské energie se spojí se svým protějškem. Nastane konjunkce Marsu a Venuše. Obě planety se na pozemské obloze v těchto dnech k sobě přibližují, aby si po čtvrtečním novoluní téměř podaly ruce. V pátek 20. a v sobotu 21. února bude večer za jasného počasí nad západním obzorem vidět nejtěsnější přiblížení obou planet. Dvojici navíc doplní mladý srpek Měsíce těsně po novu.

Ve skutečnosti samozřejmě oba světy dělí nesmírná propast kosmické prázdnoty. Jejich konjunkce nastává pouze při pohledu ze Země. Mars je od nás momentálně mnohem dál než Venuše, a proto je taky na obloze mnohem slabší. Pokud si ale počkáte až obloha více ztmavne, brzo si všimnete naoranžovělé hvězdičky trochu vlevo nad Venuší. Další dny je můžete sledovat se přibližovat a po víkendu se zase rozloučí a půjdou každý svou cestou.

A já jdu ven, na planety... :-)


15. února 2015

Pohlednice odjinud



Všechno v Soustavě je v neustálém vzájemném pohybu. Následující animace zachycují tento pohyb ve dvou odlišných koutech Soustavy. 

Koncem ledna proletěl kolem systému Země-Měsíc relativně velký asteroid. Tato sekvence radarových snímků zachycuje i malý měsíček, který kolem třísetmetrového asteroidu vesele obíhá. Jen si to představte: Hrouda kamení v doprovodu svého měsíčka stovky let krouží kolem jediného světla široko daleko a najednou se z okolní temnoty vynoří obrovská modrobílá Země se svým majestátným Měsícem. Asteroid jen rychle prosviští kolem, jen tak tak, že stihne žasnout nad tou krásou. Ještě dlouho si budou s měsíčkem povídat o Modré planetě a jejím šedavém průvodci. 
Lidé na Zemi ovšem o planetce a jejím průletu věděli dávno dopředu. V katalozích je zanesená pod označením '2004 BL86' a víme, že má rozměry kolem 300 metrů. Další, ještě o něco bližší, setkání se srovnatelně velkým asteroidem čeká Zemi až v roce 2027. Pokud odněkud nepřiletí něco, čeho jsme si nevšimli... 

Takto kolem sebe obíhají Pluto s Charonem. Jejich vzájemný pohyb skutečně nemá obdoby - oboustraně vázaná rotace zajišťuje téměř neměnnou polohu těles vůči sobě. Z pohledu Pluta Charon prostě visí na obloze. Stejnětak z Charonova pohledu Pluto. A kolem nich tančí celá obloha. Sonda New Horizons, která sekvenci pořídila, je od Pluta s Charonem pořád dál, než je Země od Slunce. Ovšem kilometry ubývají doslova s každou sekundou! 




Následují snímky několika různých kosmických orbů.
(klik na obrázek pro zvětšení)

Uživatel Gerald z fóra Unmanned Spaceflight pěkně zpracoval poslední sekvenci navigačních snímků trpasličí planety Ceres. Mezitím už na Zemi dorazila další sekvence, která konečně ukáže celý povrch Cerery, jelikož se snímala celá jedna rotace planetky. Navíc v rozlišení, které pravděpodobně ukončí spekulace o povrchových útvarech. I vědci mají o víkendu volno, takže pravděpodobně už v pondělí skutečně poprvé uvidíme povrch trpasličí planety! 


Rhea. Největší z ledových měsíců Saturnu. Perfektní podrobnou mozaiku z velmi čerstvých snímků sestavila Emily Lakdawalla. Rhea je o něco větší než Ceres a hlavně obíhá v úplně jiném prostředí Soustavy. Uvidíme, čím si tato dvě ledová tělesa budou podobná a čím se budou lišit. 

Další Saturnův společník, tentokrát největší jeho měsíc vůbec a druhý největší v celé Sluneční soustavě - Titan. S hustou oranžovou atmosférou je snad nejmystičtějším světem Soustavy. Zhruba v této podobě přicházejí fotky ze sondy. Všechno ostatní už je "jen" šikovné zpracování dat. Snímky pořizuje úžasná sonda Cassini, která krouží kolem Saturnu už neuvěřitelných deset let! I letos vytrvalého pozemského průzkumníka čeká několik zajímavých průletů kolem Saturnových měsíců. Tento snímek Cassini pořídila při únorovém setkání s Titanem. 


Netřeba představovat životodárné Slunce. Díky němu můžeme vidět ostatní světy. V uplynulém týdnu se nad slunečním povrchem vznášel dlouhý filament plazmy viditelný na snímku ze sluneční observatoře SDO. Filament se táhne od pravého okraje slunečního disku doleva směrem ke středu a pak trochu dolů. 


14. února 2015

Balancování Jupiteru a Venuše



Asi nejvíc dokáže vesmír fascinovat, když se můžeme na kosmický tanec podívat vlastníma očima. Lehnout si pod jasnou oblohu daleko od města v nejednom vyvolá mystické zážitky. Temnota noci dává tušit nezměrný prostor nad našimi hlavami, zatímco hvězdy naplňují člověka posvátnou jistotou, když po celý jeho život zůstávají v neměnných pozicích. Ať už jste se dívali na oblohu jako rozverné dítě nebo se na ni podíváte v budoudnu jako moudrý stařec či stařena, všechny hvězdy budou stále na svých místech. Velký vůz bude mít stále stejný tvar, Polárka bude pořád sebevědomě značit severní nebeský pól. Během léta proletí mléčnou dráhou orel s labutí a v zimě bude býk útočit na lovce Oriona.

Takto se stále stejná souhvězdí po věky střídají na obloze během ročních období. Jejich po tisíce let neměnný rytmus obohacují svými vlastními periodami planety naší Soustavy. V těchto dnech (respektive nocích) lze sledovat hned několik z nich, jak cestují mezi stálicemi.

Překrásná Venuše stříbřitě září nad západním obzorem jen chvilku po západu Slunce. Přímo na protilehlém místě oblohy v tu chvíli vychází majestátný Jupiter. Obě planety se během soumraku jeví podobně jasné, protože (ve skutečnosti jasnější) Venuše se nachází na ještě světlé obloze nad zapadlým Sluncem, zatímco Jupiter vychází na už tmavé východní straně oblohy. Planety jakoby vyvažovaly nebeskou sféru. Z opačných koutů Soustavy dohlížejí na Matku Zemi.

Jupiter nyní dominuje noční obloze. Opozicí - protilehlým bodem ke Slunci - prošel začátkem února, takže je viditelný celou noc a pořádně jasný. Jasnější, než jakákoli hvězda. Pouze Venuše, Měsíc a Slunce ho na obloze přezařují. V těchto letech navíc prochází souhvězdími, která v Česku vystupují vysoko nad obzor. Jupiter má periodu dvanáct let, takže takto dobře viditelný bude opět až koncem dvacátých let!

Jupiter je guru, učitel. Můžeme využít jeho v současnosti silnou energii k vyjasňování cílů, překonávání překážek a aplikaci nových poznatků. Večernice Venuše balancuje Jupiterův vliv v citové rovině, a dodává konstelaci značný potenciál. Stačí za jasného večera vzhlédnout k obloze a prožít přítomný okamžik. Nechat proudit energii planet svým tělem a stát se tak pojítkem mezi vzdálenými světy.

Každý takový zážitek je jedinečný a nesmírně obohacující.


11. února 2015

67p/Čurjumov-Gerasimenková



Souběžně s průzkumem Světů Soustavy probíhá blízké studium jedné z komet. Zhruba čtyřkilometrová hrouda původního materiálu, ze kterého pán Brahmā uhnětl před dávnými časy planety, nám opět ukazuje, jak je naše Soustava rozmanitá a plná překvapení. Bezprecedentní výzkum evropské sondy Rosetta nemá v dějinách kosmonautiky obdoby. Narozdíl od předchozích misí ke kometám provádí Rosetta dlouhodobá měření u komety a produkuje vysoce kvalitní snímky kometárního jádra i výtrysků plynů. A to jsou prozatím k dispozici většinou pouze snímky z navigační kamery. Data z vědecké HD kamery, která podrobně mapuje jádro a určitě vidí fascinující detaily, budou zveřejněna během několika měsíců. To bude teprve pastva pro oči! Navíc i to, co v současnosti ukazuje navigační kamera Rosetty, bude s postupem času stále zajímavější. Kometa se totiž na své dráze blíží ke Slunci a její aktivita bude značně vzrůstat. Pro širokoúhlý objektiv budou všechny ty výtrysky, tvořící kometární atmosféru - komu, přenádherný pohled!

Nejdříve pro srovnání snímky všech komet, kolem kterých proletěla nějaká průzkumná sonda a odeslala pár snímků a základních měření. Pak už se můžete kochat úžasnými pohledy z Rosetty... (klikni na obrázek pro zvětšení)


Komety Tempel1 a Hartley2

Kometa Wild2

Kometa Borrelly

Slavná Halleyova kometa z evropské sondy Giotto. Evropská kosmická agentura je průkopníkem ve výzkumu komet. 

...

67p/Churyumov-Gerasimenko
"Cherry-Gerry"












Rosetta NavCam images license: ESA/Rosetta/NAVCAM, CC BY-SA IGO 3.0


9. února 2015

Oči mozku napoví...



Osm planet ve skutečném poměru velikostí.



Sklon rotačních os. Čím větší, tím extrėmnější střídání ročních období planeta zažívá. Je-li větší než 90˚, planeta jakoby rotuje pozpátku.



Trojrozměrný pohled na Soustavu. Oběžné dráhy kamenných planet jsou ty malinké modré kroužky kolem středu. Obklopuje je pás asteroidů. Následují modré kružnice - dráhy plynných planet, obklopené Kuiperovým pásem a trpasličími planetami. Ta žlutá skoro-přímka je trasa sondy New Horizons, která letí na setkání s Plutem, jehož dráha je ona bílá elipsa trochu šikmo od ostatních.



Takovýmto úžasným způsobem Jupiter udržuje dráhy asteroidů. Růžové skupině se říká Hildy a zeleným Trojani.


Pokud byste chtěli vědět, jaká je aktuální vzájemná poloha planet, stačí navštívit ThePlanetsToday.com.


8. února 2015

Poutníci


   Již od pravěkých dob lidé rozeznávali sedm světel, která pravidelně putovala oblohou mezi hvězdami. Odtud pochází slovo planétés - Wanderers, Poutníci. Planety po většinu lidské historie znamenaly Měsíc, Merkur, Venuši, Slunce, Mars, Jupiter a Saturn. Tak, jak zdánlivě kroužily kolem Země.



   Na počátku moderní historie lidstva si Slunce vyměnilo místo se Zemí. Přišlo o statut planety a začalo se honosit titulem hvězda, zatímco si lidé uvědomili, že kráčejí po povrchu jednoho z Poutníků a umístili Zemi "na oblohu" mezi ostatní planety. Jediná Luna zůstala v představách lidí kroužit kolem Země a zanedlouho Galileo zjistil, že i Jupiter má své měsíce.

   O dvě století později díky úžasnému vynálezu, který zkrotil paprsky světla precizně broušenou optikou, přibyl mezi Poutníky další bod na obloze. Modrozelené světélko se mezi stálicemi oblohy šinulo velmi líně, takže muselo být daleko. Přesto viditelné i nejmenším dalekohledem - muselo jít obří planetu! William Hershel objevil Uran..

   Po dvaceti letech s velkou slávou vstoupila do horoskopů po bok planet Ceres. Krátce nato se však planetární rodina začala rozrůstat závratným tempem, a tak jsme raději vytvořili novou kategorii Poutníků - asteroidy (planetky). Do toho najednou vstoupila matematika. Uran prostě vždycky byl o kousek vedle, než by měl být podle výpočtů orbitální dráhy. Urbain Le Verrier vyřešil odchylku ve výpočtech předpokládáním obří planety za Uranem, která svou gravitací ovlivňuje jeho dráhu. A ejhle, jakmile přesvědčil prvního astronoma, aby se do vypočítaného místa oblohy podíval dalekohledem, obohatil Sluneční soustavu o planetu Neptun. Na dobu jednoho lidského života se výčet planet ustálil na: Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun.



   Ani pozice Neptunu ovšem neodpovídaly přesně výpočtům, a tak probíhalo intenzivní hledání deváté planety. Až roku 1930 Clyde Tombaugh objevil Pluto. Záhy se ale vyjasnilo, že Pluto zdaleka nestačí na narušouvání Neptunovy dráhy a že takových menších planet tam musí být víc. Na přelomu milénia nová generace obřích teleskopů skutečně objevila řadu planetárních těles za drahou Neptunu. Pluto přišel o místo v prestižním klubu planet a stal se králem planet trpasličích.

   Zajímavé je, že historie se opakuje a oběžné dráhy nově objevovaných planetek jsou natolik divné, že by bylo nejsnadnější je vysvětlit přítomností jedné nebo dvou hodně vzdálených těles o velikosti Země. Dožijeme se objevu další planety? Do té doby je podoba Sluneční soustavy:

centrální hvězda Slunce
Merkur, Venuše, Země s Měsícem, Mars
trpaslík Ceres  a pás asteroidů
Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a jejich měsíce
trpaslíci Pluto s Charonem, Quaoar, Haumea, Makemake, Eris, Sedna a další
celá rodina obklopena oblakem kometárních jader


Rok trpaslíků



CERES, PLUTO
Dříve byly považovány za planety. Dnes víme, že tyto světy jsou největšími zástupci svých kategorií. Tisícikilometrový Ceres kraluje hlavnímu pásu planetek - množství mnohem menších asteroidů obíhajících Slunce mezi drahami Marsu a Jupiteru. Je to největší těleso vnitřní Sluneční soustavy, které jsme nespatřili zblízka.
Prozatím :-)

Pluto se svým velkým měsícem Charonem zase dohlíží na vnější část Soustavy - Kuiperův pás, který zahrnuje mnoho Plutu podobných planetoidů na výstředních drahách v ledových končinách našeho systému. Nemáme potuchy jak žádný z těchto světů vypadá.
Prozatím :-)

Dva robotičtí průzkumnící nám letos odhalí jejich tajemství, a tak budeme moci v učebnicích zaplnit novou kapitolu: TRPASLIČÍ PLANETY


Jak vypadá největší asteroid? Pořádně nevíme. I na tom nejlepším snímku z Hubbleova teleskopu jsou vidět jen různé skvrny. Mnohem lepší výhled získají během jara 2015 kamery družice Dawn, která se usadí přímo na oběžné dráze kolem planetky Ceres.



Ceres postupně nabírá jasnější obrysy, jak se k ní Dawn přibližuje. Na snímku z 25.1. už jsou zřetelné některé krátery, ovšem záhadná světlá skvrna zůstává stále záhadnou.





Vítej nový světe! Další kapitola geologie může začít být psána. Rozmazané flíčky se proměňují v jasné krátery a na dosud neviděné hemisféře se objevily další světlejší skvrnky. Krátery jsou zatím vidět především kolem jižního pólu zatímco všechna světlá místa zase na polokouli severní. Naznačuje to (probíhající?) erozivní procesy a snad aktivní geologii na tisícikilometrové ledové Cereře? Nebo jde jen o hru světel, stínů a perspektivy?
Snímky byly pořízeny 4.2. ze vzdálenosti 145 000 km. Příští sekvence nabídne dvojnásobné rozlišení a v dubnu začne globální mapování. Mapování světa, jehož povrch dosud nikdo v historii nespatřil. Přes dvě stě let od svého objevu byla Ceres jen bodem na obloze. Nyní odkrývá svou tvář!


Smyčka části rotace Cerery v různé úpravě kontrastu. Mozek takto snadněji interpretuje povrchové útvary.


Perfektní blogy nabité čerstvými fakty a čišící nadšením píše Emily Lakdawalla. K tématu: Ceres coming into focus
Emily píše pěkně lidsky a srozumitelně, mohu jedině doporučit. Třeba i k potrénování angličtiny :-)