Kráter Oxo

   Trpasličí planeta Ceres nám prostřednictvím družice Dawn postupně odkrývá detaily o svém složení, vnitřní struktuře i historii. Dnes se zaměříme na doposud jediné místo na povrchu Cerery, kde byla spektroskopicky potvrzena přítomnost molekul H2O, na kráter Oxo.

   Oxo je malý světlý kráter ležící skoro přesně na nultém poledníku Cerery 42° severně od jejího rovníku. Pojmenován je, jak jinak, po bohu zemědělství - tentokrát z afro-brazilského pantheonu Yoruba.

   Kráter Oxo (v kroužku) na globálním snímku Ceres v jemných barvách. Větší světlý kráter vpravo je Haulani. Dole u okraje disku vyčnívá hora Ahuna. Snímek byl vyfocen 4.5.2015 z výšky 13 642 km.
NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA/Justin Cowart

   Na detailnějších snímcích je vidět zajímavá prohlubeň nebo sesuv hned vedle kráteru. Tady jsou dva snímky focené z různého úhlu z výšky 1 470 km s rozlišením 140 metrů:

NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA - PIA19907 & PIA20136

   Ještě větší detaily se ukázaly na snímcích z finální nejnižší orbity pouhých 385 km nad povrchem, kde už náš robotický průzkumník Dawn zůstane. Rozlišení se pohybuje kolem 35 m/pix, takže lze podrobně zkoumat morfologii kráteru a jeho okolí:

NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA

   Průměr samotného kráteru Oxo je deset kilometrů. Leží v oblasti hustě poseté mnohem staršími krátery v nízko položené krajině pod topografickým průměrem Cerery (nízká 'nadmořská' výška). V kráteru byly dokonce pozorovány mlhy! Jediné další místo, kde byla na Ceres vidět mlžná vrstva, je kráter Occator se známými světlými skvrnami.

   Kráter Oxo si můžeme rozčlenit na čtyři základní geomorfologické prvky:

NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA

   Zhruba 25 kilometrů okolo kráteru je rozprsknutý materiál vyvržený při impaktu (žlutě). Tento pokryv a světle pruhovaná stěna kráteru (modře) se spektroskopicky i fotometricky liší od okolního terénu. Jejich světlý materiál je druhým nejjasnějším místem na celé Ceres - vyšší albedo mají opět pouze skvrny v kráteru Occator.

   Další geologickou jednotkou je hladké dno kráteru (červeně), pravděpodobně vyplněné taveninou vzniklou při impaktu a místy pokryté hroudami materiálu sesunutého dovnitř ze strmých stěn. Neobvyklá terasa (zeleně) vypadá dokonce ještě hladší než dno kráteru. Je v ní ale stále vidět pokleslý val kráteru, takže zde muselo dojít k nějakému sesuvu nebo dokonce propadu půdy. Přesný mechanismus vzniku terasy je potřeba ještě vymodelovat.

   Celá formace kráteru Oxo je jedním z nejmladších terénů na Ceres. Jelikož samotný kráter ani okolní ejekta nejsou překryty novějšími dopady těles ani jinými útvary, jedná se o jeden z posledních impaktů, které tato trpasličí planeta zažila.

   Na závěr je tady snímek, který krásně ukazuje, jak je povrch Cerery ve skutečnosti tmavý. Fotka byla pořízena s RGB filtry, zachycuje tedy scénu tak, jak bychom ji mohli vidět vlastníma očima, akorát barvy byly trochu zvýrazněny. Světlé odstíny kráteru Oxo opět svědčí pro jeho nízké stáří, protože materiály na povrchu těles Sluneční soustavy běžně mají tendenci vlivem interakcí se slunečním větrem a vlivem dopadů mikrometeoritů tmavnout do hněda:

NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA

Devátá planeta?

   Necelý měsíc poté, co Mike Brown a Konstantin Batygin rozvířili úvahy o dalších světech Sluneční soustavy, zůstává oficiální počet planet stále na osmi. Prohledávání archivních dat prozatím žádného skrytého člena Soustavy neodhalilo, ovšem nepřímé důkazy jeho existence jsou přesvědčivé. Uloví někdo vzdálenou devátou planetu?

   Brown a Batygin vydali 20.ledna 2016 vědeckou práci s názvem "Evidence for a Distant Giant Planet in the Solar System" tedy 'Důkaz pro vzdálenou obří planetu ve Sluneční soustavě'. Ve zkratce se tato publikace zabývá extrémně protáhlými oběžnými drahami některých velmi vzdálených planetek. Poukazuje na neobvyklé shlukování těchto drah jedním směrem a na základě modelování dochází k závěru, že příčinou téměř výlučně musí být gravitační vliv veliké dosud neobjevené planety.

   Prim mezi zkoumanými planetkami hraje Sedna. To je tisíci kilometrová trpasličí planeta, která svojí oběžnou dráhou zamotala hlavy astronomům už před několika lety. V nejbližším bodě svojí dráhy je totiž Sedna pořád tak daleko od Slunce, že je stále mimo dosah Neptuna, který svojí gravitací ovlivňuje dráhy běžných těles Kuiperova pásu (největším z nichž je Pluto). V protilehlém bodě pak Sedna odlétá ještě dvanáctkrát dál. 

   Už dříve se uvažovalo, že takto vytáhnout orbitu Sedny, by mohla třeba vzdálená masivní planeta, ale to byla pouze jedna z hypotéz. Navíc kosmický infračervený dalekohled WISE doslova proskenoval celou oblohu a do značné vzdálenosti od Slunce prakticky vyloučil existenci dalších planet velikosti Jupitera.

   Ovšem s objevem dalšího malého tělesa s podivně sednoidní dráhou (2012 VP113) se myšlenka deváté planety znovu vzkřísila. Skoro přesně před rokem jsem se o tom zmiňoval na konci hned prvního článku tady na blogu. 

   Mike Brown se vnějšími oblastmi Sluneční soustavy zabývá dlouhodobě - jeho přičiněním bylo Pluto 'vyřazeno' ze seznamu plnohodnotných planet, když objevil několik Plutu podobných trpasličích planet za drahou Neptunu - v Kuiperově pásu, jehož i samotné Pluto je evidentně součástí. Při dalším zkoumání dálav našeho planetárního systému si Mike spolu s Konstantinem všimli, že kromě Sedny a 2012 VP113 mají další čtyři malé planetky podobně stočené excentrické orbity. Z tohoto shlukování drah a na základě propočtu orbitálních rezonancí pak vypočítali pravděpodobnou dráhu mnohem masivnější planety, která si tato menší tělesa 'napásla' na jednu stranu.

   Celá klasická Sluneční soustava až po Neptun je v tom světlém bodě uprostřed obrázku. Fialově je naznačena extrémní dráha trpasličí planety Sedna a růžově podobně orientované dráhy menších planetek. Devátá planeta (oranžově) by pak měla Slunce obíhat na dráze protažené opačným směrem než pozorovaný shluk a měla by mít hmotnost okolo deseti Zemí (tedy o něco méně než Neptun).

   Za prvé se ukázalo, že taková planeta by byla co do jasnosti mimo možností výše zmíněné přehlídky WISE, která by si ji nevšimla, a tak Devítka skutečně může existovat a nepozorovaně pomalu obíhat daleko za ostatními známými planetami. Stále jde ale pouze o teorii. Pravděpodobnost, že se protáhlé oběžné dráhy takto shluknou náhodou, je sice velmi nepatrná, přesto samy o sobě jako důkaz nestačí. Správná teorie by měla předpovědět efekty, které půjdou ověřit dalším pozorováním, jenž teorii potvrdí nebo vyvrátí.

   Pokud přidáme planetu Devět do sofistikovaných matematických modelů vývoje Sluneční soustavy, ukáže se, že kromě oněch seskupených drah sednoidů by měla Devítka svým gravitačním vlivem vyprodukovat skupinu těles s ještě extrémnějšími drahami orientovanými kolmo na ostatní. Při nahlédnutí do seznamu známých vzdálených těles Mikeovi a Konstantinovi spadla čelist. Taková skupina těles skutečně existuje! Od předpovědi k potvrzení uběhlo asi pět minut...

   Modře naznačené orbity pěti tzv. vzdálených perpendikulárních kentaurů tvoří jakási kolmo orientovaná 'křídla' k orbitě deváté planety. Tito vzdálení kentauři jsou tělesa s excentrickými drahami, které ovšem zasahují hlouběji do Soustavy a kentauři tak přichází do styku s plynnými planetami. Podle modelů je taková setkání občas mohou gravitačně vymrštit z roviny 'křídel' vytvořených Devítkou i při zachování kolmé orientace  jejich dráhy. Vzhledem k tomu, že i taková tělesa byla v minulosti pozorována, zdá se, že do sebe všechno zapadá.

   Přesto pracujeme stále jen s malým vzorkem dat - šest seskupených sednoidů a pět kolmých kentaurů je pouze mizivé procento z celkové populace malých vzdálených planetek. I proto Mike pokračuje v porovnávání protáhlých oběžných drah a výsledky stále více svědčí pro existenci planety Devět. Pokud si třeba vyneseme dráhy známých těles, která mají perihel mimo Neptunův vliv a zároveň afel v oblasti teoretického vlivu Devítky, vypadá to, jakoby si nějaká velká planeta skutečně držela svoje stádo planetek pěkně zkrátka. 

   Nebylo by to poprvé, co se někdo pokusil 'vypočítat' planetu. Historie pamatuje ve skutečnosti několik pokusů s mnohdy až paradoxními výsledky. Všeho všudy - v případě Vulkánu jsme se spletli úplně - v případě Ceres i Pluta jsme hledali něco, co tam nebylo, a našli jsme něco úplně jiného - a konečně v případě Neptunu to byla trefa přímo do černého. Doufejme, že příběh planety Devět dopadne spíš jako Neptun než jako Vulkán, ale osobně bych se nedivil, kdybychom místo Devítky našli něco zcela nečekaného : )

Kolik že je těch planet?

   Celý planetární kolotoč odstartoval v roce 1781 sir William Herschel, když poprvé v historii rozšířil počet známých planet. Usilovným pozorováním oblohy dalekohledem objevil Uran a dokázal tak, že na nebesích mohou skrytě obíhat dosud neviděné světy. Pět od pradávna sledovaných planet na obloze a jedna planeta pod nohama se rozrostly na sedm...

   Uran tehdy pěkně zapadl do předpokládané posloupnosti vzdáleností planet od Slunce, a tak byla na světě první  předpověď: V mezeře mezi Marsem a Jupiterem by prostě měla být planeta. Nastoupila 'nebeská policie' astronomů a ovoce přišlo o dvacet let později. Ale bylo ho nějak moc...

   Prvotní nadšení z objevu Ceres v přesně předpovězené mezeře zchladil už po roce objev další planety ve stejné oblasti a za dva roky další a pak ještě jeden. Dobře, místo jedné chybějící planety tady máme hned čtyři objekty na podobné dráze. Něco tu asi nehraje, ale nevadí - následujících skoro čtyřicet let měla Sluneční soustava jedenáct planet...

   Plnohodnotný úspěch matematiky přišel roku 1846. Na základě nepravidelností v pohybu Uranu vypočítal Urbain Le Verrier přesnou pozici, kde by se měla nacházet rušivá planeta. Tak tam Johann Gottfried Galle namířil dalekohled a objevil Neptun. Ten už nezapadal do oné posloupnosti, kvůli které se hledala Ceres a navíc se v jejím sousedství začalo objevovat stále více dalších 'planet'. Myšlenka posloupnosti tak byla zahozena a bylo pochopeno, že v mezeře mezi Marsem a Jupiterem je celý pás asteroidů a Ceres je jen největším z nich. A planet bylo osm... 

   Stejný matematik se snažil podobným způsobem vysvětlit lehce neposedný Merkur, který se také drobně vymykal předpovězenému chování. Veřejnost po úspěchu s vypočítáním polohy Neptunu uvěřila v existenci planety Vulkán, obíhající extrémně blízko Slunce a narušující orbitu Merkuru. Přestože žádná taková planeta nebyla k nalezení, vyskytoval se Vulkán skoro padesát let ve výčtu planet. A chvíli jich bylo devět...

   Věci na pravou míru uvedl až sám Albert Einstein, který roku 1915 v obecné teorii relativity přepracoval pohled na samotnou povahu gravitace. Díky jeho novým rovnicím se podařilo vysvětlit i stáčení Merkurovy dráhy, Vulkán přestal být potřeba a jeho existence byla zavržena. Planet zůstalo osm, ale ne na dlouho...

   Matematikům se totiž pořád něco nezdálo. Prostě jim ty pozice Uranu a Neptunu nějak nevycházely. Ačkoli nebyli schopni určit přesnou polohu, kde by měla být případná rušivá planeta, vedlo to některé astronomy k prohledávání oblohy. Psal se rok 1930 a kde se vzalo, tu se vzalo, Pluto! Jenže to se matematici trochu přepočítali. Pluto bylo divné, k planetám se nehodilo a chyby ve výpočtech stejně nevysvětlovalo. Přesto samo na okraji Soustavy si udrželo titul planety přes sedmdesát let. A ve škole jsme se všichni učili, že  máme devět planet...

   O planetství Pluto přišlo z úplně stejného důvodu, jako Ceres. Nejdříve jsme objevili hromadu dalších těles na podobných drahách a pak zjistili, že výpočty poloh Uranu a Neptunu byly chybné a že všechny planety jsou přesně tam, kde mají být. Ujasnili jsme si, že mezi Marsem a Jupiterem je Hlavní pás asteroidů a za Neptunem je Kuiperův pás. Ta největší tělesa z obou pásů dostala vlastní kategorii - trpasličí planety. A regulérních planet je OSM... 

   Jenže právě trpasličí planety nás nyní možná přivádí na stopu něčeho velkého. Dráhy některých trpaslíků jsou totiž poněkud neobvyklé a těžko vysvětlitelné. Formuje snad vnější oblasti Sluneční soustavy svou gravitací nějaké velké hmotné těleso? Nachází se v naší Soustavě přeci jen vzdálená Devátá planeta?

Setkání s Catalinou

Jak jsem už psal, mezihvězdná cestovatelka Catalina (kometa C/2013 US10) právě předvádí svou krásu nad našimi hlavami. Při své pouti oblohou navštívila tato kometka během prosince 2015 a ledna 2016 některé oslňující planety, zářivé stálice, vzdálenou galaxii i kulovou hvězdokupu.

V těchto nebeských setkáních se snoubí věda(poznání), mystika(víra) i umění(snění).

Sedmého prosince procházel srpek Měsíce poblíž Venuše a Catalina přihlížela opodál.
(Hogan)

O dva dny později, když už odešel Měsíc, byla Catalina k Venuši ještě blíž.
(Hemmerich)

Pan Fritz Helmut Hemmerich zachytil tento neuvěřitelný moment na Nový rok 1.1.2016: Zcela vlevo je slaboučká kometka 19P/Borrelly (jedna z mála komet, které zblízka nafotila kosmická sonda). Vpravo je nepřehlédnutelná Catalina hned nad jasnou hvězdou Arcturus. Uprostřed pak zrovna prolétá meteor - původem také kosmický objekt, který ovšem září jen proto, že zaniká v naší atmosféře, takže je mnohem blíž, než všichni ostatní 'účastníci kosmického provozu'.
(Hemmerich)

Oranžový Arcturus je nejjasnější stálicí v souhvězdí Pastýře. Je to jedna z hvězd, které lze spolehlivě spatřit i na městem přesvětlené obloze.
(Shur)

Šestého ledna iontový ohon Cataliny pomyslně protnul kulovou hvězdokupu M3.
(Rhemann)

V polovině ledna pak Catalina vstoupila do souhvězdí Velké medvědice. Zde má dostaveníčko se stálicí Alkaid - to je jasná hvězda na konci oje Velkého vozu, neboli na ocasu medvědice.
(Esposito)

Takto se Catalina vyjímala nad Velkým vozem šestnáctého ledna. Dvojhvězda Alcor-Mizar veprostřed oje nedaleko Cataliny je indikátorem dostatečně dobrého zraku, pokud je na obloze okem rozlišíte jako dvě hvězdy. Na hranici viditelnosti okem z hlediska jasnosti byla i kometa Catalina.

O pár hodin dříve než předchozí snímek byl vyfocen tento detailnější pohled. Alcor a Mizar září vpravo. V levém horním rohu je dobře patrná galaxie M101 zvaná též Větrník. Galaxie je slabě vidět i na předchozím snímku a při porovnání je krásně vidět, jak se během několika hodin kometa posunula mezi hvězdami. Oba snímky jsou z 16.1. akorát detail je focen z Japonska a pohled s Velkým vozem patrně z Evropy možná až z Ameriky, tedy o několik hodin později než se Země pootočí, aby i tam padla noc.
(Aoshima)

Sbohem Encelade!

   Družice Cassini naposledy navštívila Saturnův měsíc Enceladus.

   Za 11 let služby u Saturnu prolétla Cassini kolem této aktivní pěti set kilometrové ledové koule dva a dvacet krát. Cílem posledního blízkého setkání z 19.12.2015 bylo mapovat tepelné vlastnosti známých tygřích pruhů, z nichž uniká do prostoru obsah Enceladova podpovrchového oceánu.

   Během průletu naštěstí zbyl čas i na oblíbené snímkování a my tak můžeme dát pomyslné sbohem dalšímu ze Saturnových měsíců. Mise sondy Cassini se totiž chýlí do finále a další přiblížení k Enceladu už v plánu nejsou. Díky vodním gejzírům ovšem tento měsíc zůstává lákavým cílem, a tak se možná v budoucnu ještě dožijeme jemu dedikované mise. Do té doby ovšem následující snímky zůstanou posledními pohlednicemi z tohoto vzdáleného světa...

Enceladus barevně

Povrch připomíná tektonické zlomy na Europě, ale v případě malého Encelada jde spíše o slapové trhliny.

Poslední ohlédnutí... Sbohem Encelade!

Images Credit: NASA / JPL / Cassini-SSI / Justin Cowart

Pastýři prstenců

   Kromě velkých kulatých měsíců obíhá Saturn také spousta měsíčků malých s nepravidelnými tvary. Jednou skupinou jsou takzvané pastýřské měsíce, které dlouhodobě udržují stabilitu majestátných Saturnových prstenců. Stejně, jako pastýř hlídá své stádo, aby se mu ovečky nerozutekly, tyto měsíčky svou gravitací udržují dráhy jednotlivých částeček prstence a vytvářejí v něm ostře ohraničené mezery nebo naopak v materiálu prstenců způsobují vlny a rezonanční struktury.

   Šestého prosince vytrvalá družice Cassini prolétla rovinou Saturnových prstenců a pěkně při tom nafotila hned tři významné pastýřské měsíce z dosud neviděných úhlů:

Měsíček Atlas s rozměry 40x35x20 km

Měsíček Prometheus je zhruba třikrát větší než Atlas.

Rozměry Promethea jsou 135x80x60 km.

Měsíček Epimetheus je z této trojky nejkulatější - rozměry 130x115x105 km.

Nádherný pohled na Epimethea se Saturnem v pozadí.

Images Credit: NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute

Mezihvězdná cestovatelka

   Komety jsou většinou jen spící zmrzlé hroudy starobylého tmavého materiálu nerušeně plující vesmírem. Dokud se nepřiblíží ke Slunci... Tehdy exotické kometární ledy začínají sublimovat, těkavé plyny se uvolňují a strhávají s sebou prachová zrna. Kometa rozvíjí vějíř ohonu a zahalí se do prachové komy. Sluneční záření ionizuje uvolněné plyny a sluneční vítr je odfukuje pryč vytvářejíc druhý dynamický ohon. 

   Některé komety jsou v pevné gravitační náruči Slunce a obíhají ho po elipsách, na kterých se k naší hvězdě pravidelně přibližují a zase odlétají dál. Některé jednou za deset let, jiné za milión. Občas se ale odněkud vynoří kometa, která kolem Slunce prolétá tak rychle, že je vymrštěná ze Sluneční soustavy na předlouhou pouť mezihvězdným prostorem. Může trvat miliardy let, než taková kometa pocítí žár nějaké další hvězdy. Může trvat celou věčnost, než proletí soustavou, kde citlivé bytosti zvednou hlavu k jejich obloze a budou žasnout nad krásou tohoto mezihvězdného posla a nad mystikou božího stvoření.

   Jedna taková kometa právě prožívá svoji galaktickou chvíli slávy. Pozemšťané na malé modré planetě si jí poprvé všimli koncem roku 2013 dalekohledem Catalina Sky Survey. Kometa se od té doby přiblížila ke Slunci a jako květina, která vykvete jednou za život, teď předvádí své kosmické divadlo. V kronikách lidstva bude pamatována jako C/2013 US10 (Catalina). Vidět ji můžete vždy před úsvitem nad východním obzorem obyčejným binokulárem. Až do ledna bude na naší obloze stoupat a ještě zjasňovat. Protože co by to bylo za Vánoce bez pořádné komety!

Catalina začátkem prosince objektivy astronomů nadšenců:

Vlasatá Catalina 2.12.2015 (Hemmerich)

Catalina nad obzorem 4.12.2015 (Ventre)

Skvělé detaily jemných struktur iontového ohonu 4.12.2015 (Yamazaki)

Zaostřeno na hlavu komety 5.12.2015 (Ahmad)

Catalina jako slabý zelenavý flíček (v levém dolním rohu) ztrácející se v záři Venuše 6.12.2015 (Roch)

Japonské okénko

   Dnes se proletíme na solárních panelech dvou robotů japonské kosmické agentury.

   První ptáček se po jednom roce od vypuštění vrací k Zemi. Je jím sofistikovaná sonda Hayabusa 2 (Sokol). Tento robot s iontovým pohonem ve čtvrtek využil gravitace naší planety, aby upravil vlastní dráhu pro setkání s blízkozemním asteroidem jménem Ryugu. Z tohoto kosmického kamene hodlá Hayabusa odebrat vzorky a dopravit je do náručí dychtivých výzkumníků na Zemi. Zatím ale Sokol jen v rychlosti mává pozemšťanům, svištíce při gravitačním manévru kolem našeho domova.

©JAXA

   Na jiné dobrodružství, tentokrát u Venuše, se chystá poněkud pozapomenutý pochroumaný cestovatel Akatsuki (Úsvit). Tahle ambiciózní družice se pokusila vstoupit na orbitu Venuše už v roce 2010, ale selhal jí přitom hlavní motor. Po několika obězích Slunce se teď s Venuší znovu setkává a hodlá toho využít! Operátoři na Zemi naplánovali sondě druhou šanci - místo poškozeného hlavního motoru použije ke zbrždění pouze trysky orientačního systému (RCS). Polovinu paliva bylo potřeba vypustit, aby byla sonda co nejlehčí. Tuto polovinu ovšem tvořilo okysličovadlo pro hlavní motor, které orientační motorky stejně nevyužijí. Několik drobných úprav dráhy pak nasměrovalo setkání sondy s Venuší na 7. prosince 2015. Držme tedy v pondělí Akatsuki palce! Podaří-li se jí úspěšně zaparkovat na oběžné dráze Venuše, vstoupí Japonsko do prestižního klubu těch, kteří mají (či měli) vlastního velvyslance u jiné planety. 

Amerika, Evropa a Indie již družice okolo jiných planet mají a Sověti dříve měli také. Přidá se Japonsko díky Akatsuki k multiplanetárním entitám?

Úrodná Urvara

   Urvara je jméno starověké Védské bohyně úrodných půd a rostlinstva. Spolu s dalšími polobohy a patrony zemědělství se Urvara dostala také na trpasličí planetu Ceres, kde je po ní pojmenována jedna ze tří velkých impaktních pánví. Tento starobylý kráter je velmi úrodný na rozličné geologické formace: 

NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA

   Celá jizva po dávném dopadu měří napříč přes 160 kilometrů a nejmenší rozeznatelné útvary mají asi 150 metrů. Dno kráteru předvádí různou geomorfologii - hladké oblasti s několika vrcholky střídá drsnější terén s roztroušenými hřebeny. Levou část pokrývá složitý systém terasovitého vrásnění. Středová hora má příkré svahy, jejichž obnažený materiál je poněkud světlejší, než většina okolí. Hned vpravo od centrálního vrcholu je zajímavá struktura jemných prasklin. Samotný val kolem Urvary je již značně pochroumaný a místy se ztrácí mezi jinými útvary této cizí kamenno ledové krajiny.

   Družice Dawn, která nám tyto nevšední pohledy servíruje, právě sestupuje na svoji finální orbitu. Na ní bude kroužit kolem Cerery blíže, než obíhá ISS kolem Země. Detailní výzkum planetky bude probíhat dokud sondě nedojde palivo. Pak zůstane Dawn kroužit kolem jediné trpasličí planety ve vnitří části Sluneční soustavy jako monument lidské vynalézavosti.

Zajímavé světy

Který ze světů Sluneční soustavy si zaslouží nejvíce pozornosti? Která planeta je nejzajímavější? Který z měsíců má spíš planetární charakter a které z nich jsou jen nudné ledové koule? 

Udělal jsem si osobní žebříček těles naší Soustavy od toho nejúžasnějšího až k těm obyčejnějším. Do výčtu jsem zahrnul všechny blíže zkoumané světy vyjma Slunce a čtyř obřích plynných planet. Vynechal jsem menší nepravidelné měsíce, asteroidy a komety (ty si zaslouží vlastní žebříček) a samozřejmě hromadu dosud neviděných vzdálených trpasličích planet.

Země

Pro svoji dynamickou atmosféru, silné magnetické pole, geologickou a tektonickou aktivitu, koloběh vody v přírodě a hlavně živoucí biosféru si naše krásná planeta jistě zaslouží první příčku.

Io

Vulkanicky nejaktivnější těleso Soustavy. Povrch tohoto Jupiterova měsíce je den za dnem neustále přetvářen mohutnými sopečnými erupcemi a řekami čerstvého žhavého magmatu.

Titan, Mars, Pluto

Tři složením velmi rozdílná tělesa ovšem s aktivními přírodními procesy. Hustá atmosféra Titanu s kapalinovým cyklem a uhlovodíkovými řekami a jezery na povrchu; řidší marsovské klima s písečnými bouřemi a proměnnými polárními čepičkami; sezónní atmosféra a pohyby ledovců na Plutu.

Venuše

Velmi hustá a dynamická atmosféra ji drží na vyšších příčkách. Pokud se jasně potvrdí dodnes aktivní vulkanismus na povrchu, Venuše se okamžitě zařadí do druhé kategorie hned vedle měsíce Io.

Triton, Enceladus

Měsíce Neptunu respektive Saturnu jsou stále formovány aktivními procesy ve formě gejzírů. S dusíkem prýštícím z Tritonova povrchu si dále pohrává jeho řídká atmosféra, zatímco z nitra Encelada tryská dokonce voda.

Ganymed, Europa

Oba měsíce Jupitera patrně pod svou svrchní krustou skrývají vodní oceány. Ganymed má navíc jako jediný měsíc v celé Soustavě vlastní magnetické pole, Europa zase fascinuje velmi mladým rozpraskaným povrchem.

Měsíc, Iapetus, Charon

Tři měsíce z odlišných končin Soustavy s výraznými geologickými i albedovými útvary na povrchu. Tmavá ztuhlá lávová moře na Měsíci; Iapetus s rovníkovým hřebenem a vysoce kontrastními hemisférami; Charon s útesy, kaňony a tmavým polárním kloboučkem.

Dione, Ariel, Miranda

Tři ledové měsíce s rozpraskaným či dříve pozměněným povrchem. Ariel a Miranda ještě mohou překvapit, až v budoucnu prozkoumáme jejich dosud neviděné polokoule, a třeba se posunou do zajímavější kategorie.

Merkur, Callisto, Ceres

Povrchy těchto tří jinak zcela rozdílných těles charakterizují hlavně impaktní krátery. Merkur má obří kovové jádro, zatímco Callisto se zdá homogenní a nediferenciovaná. Ceres pak překvapuje světlými skvrnami a náznaky geologie neimpaktního charakteru.

Oberon, Titania

Pramálo je toho známo o Uranových měsících, ale zdá se, že až na pár fraktur povrchu dominují krátery. Některé však s výrazně světlým materiálem vyvrženým po okolí.

Tethys, Rhea, Umbriel

Monotónní ledové koule poseté krátery. Nutno uznat, že Tethys i Rhea mají na povrchu také pár fraktur. Rozlišení fotek Umbriel je na hranici toho, aby ukázalo dokonce i kráterování, natož jiné útvary.

Vesta, Proteus, Mimas

Vesta řazená už jen mezi asteroidy přesto překvapila svou vnitřní diferenciací, díky čemuž se někdy nazývá protoplanetou. Hranatý Proteus už se nezvládl zakulatit vlastní gravitací a představuje tak hranici mezi světy a poletujícími skálami. Nejvýraznější zajímavostí měsíce Mimas je jen jeden větší kráter mezi hromadou obyčejných.

Pozor, padají Perseidy!

   Každoroční letní nebeská podívaná přichází! Meteorický roj Perseidy, dříve známý také jako 'Slzy svatého Vavřince', vrcholí pravidelně kolem dvanáctého srpna. Zatímco loni tou dobou byl Měsíc krátce po úplňku a rušil svým svitem pozorování meteorů, letos je tomu právě naopak - blížíme se k novoluní a tmavá bezměsíčná noc nahrává pěknému meteorickému zážitku!

   Nejlepší je lehnout si v noci na záda pod širou oblohu a koukat a koukat. Během maxima aktivity roje, tedy v noci z 12. na 13. srpna (ST-ČT), se očekává až stovka meteorů za hodinu. Velký počet padajících hvězd lze ovšem pozorovat po celý týden! Nejvíce meteorů bude vidět vždy mezi půlnocí a ránem, kdy souhvězdí Persea, ze kterého Perseidy zdánlivě vylétají, stoupá výše nad obzor.

   Perseidy jsou rychlé meteory, které většinou ve zlomku sekundy svistnou oblohou, občas ale větší kousek vykouzlí několika sekundovou barevnou podívanou plnou explozí, které osvětlí okolní krajinu. Nenechte si ujít letošní obzvláště vhodné podmínky a vychutnejte si romantickou noc plnou padajících hvězd : )

Perseidy nad Snowy Range ve Wyomingu v roce 2012. Credit: David Kingham

Sprška Perseid z roku 2013 nad lesem borovic osinatých, jedněch z nejstarších žijících organismů na planetě. Credit: Kenneth Brandon

Loni (2014) byly kvůli oslňujícímu Měsíci po úplňku vidět jen ty nejjasnější Perseidy. Credit: Pete Lawrence

Zase ta Cassini

   Americká vlajková loď meziplanetárního průzkumu koncem letošního června zahájila již neuvěřitelný dvanáctý rok vědecké činnosti na oběžné dráze Saturnu! Zásoby paliva ovšem nejsou nekonečné, a tak se mise Cassini pomalu blíží ke svému spektakulárnímu vyvrcholení, kdy bude v roce 2017 navedena přímo do Saturnovy atmosféry a během své poslední divoké jízdy nám poskytne jedinečné informace o počasí na planetě jeden a půl miliardy kilometrů vzdálené.

   Nicméně během letošního roku Cassini využívá svůj čas manévrováním mezi ledovými světy, které Saturn obíhají, a zaměřuje se na jejich studium. Každým bližším průletem kolem některého z měsíců Cassini vyjasňuje naše představy o Saturnově systému, Sluneční soustavě a našem místě ve Vesmíru. Každým průletem družice zpřesňuje mapy a přináší nádherné snímky exotických světů...

   V polovině července začala Cassini již svůj 219. oběh kolem plynného obra. Cestou potkala tyto kosmické drahokamy:

Kolem prstenců tančící měsíček Epimetheus.

Vznášející se srpky Encelada a Dione. Všimněte si, jak jsou vidět i Sluncem neozářené polokoule měsíců - to díky světlu odraženému od Saturna.

Enceladus. Bělejší než bílá! Enceladus je nejsvětlejším tělesem v celé Sluneční soustavě - odráží 99% dopadajícího světla. Kdyby byl náš Měsíc takto bílý, ozařoval by oblohu skoro jako druhé Slunce. Noci kolem novoluní by tak byly vzácnými okamžiky tmy.

Psychedelické tvary na Enceladově ledovém povrchu vyniknou v 'neviditelných' vlnových délkách světla. Cassini při focení používá infračervené, zelené a ultrafialové filtry. Mozaiku poskládala Eli Bonora.

Druhý největší měsíc Saturnu je ledová Rhea. S průměrem 1 528 km je nejmenším tělesem Sluneční soustavy, které se ještě nachází v hydrostatické rovnováze. Spousta menších těles sice ještě má zhruba kulatý tvar, nikoli však ve zcela rovnovážném stavu. Rhea má vesměs jednotvárný povrch hodně posetý krátery. Jeden z těch výraznějších je mladý kráter Inktomi se zřetelně světlejším vyvrženým materiálem okolo.

Má oblíbená Dione s rozdrásanou krajinou ('wispy terrain'). Barevný pohled z infračervených, zelených a UV snímků vytvořila Eli Bonora.

Následující tři dechberoucí detaily Dione dal dohromady Maksim Kakitsev:

Images Credit: NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute

Zdroj barevných obrázků: UnmannedSpaceflight.com

Světy nad 2000 km

Ve Sluneční soustavě se nachází pouze osmnáct těles s průměrem přesahujícím dva tisíce kilometrů. 

Upravil a aktualizoval jsem jeden starší obrázek, takže si můžete pohromadě prohlédnout a porovnat všechny tyto světy seřazené v měřítku od největšího (Slunce), přes obří plynné planety, dále terrestrické planety, velké měsíce a dvě trpasličí planety: 

Máme to ale krásně barevnou Soustavu : )

Poklady pána prstenců

Druhá největší planeta ve Sluneční soustavě - Saturn - se systémem prstenců a rodinkou roztodivných měsíců je fantastickou pokladnicí neobvyklých přírodních výtvorů. Díky družici Cassini, která saturnskou soustavu dlouhodobě studuje, je nám tato pokladnice doširoka otevřena. Prohlédněte si malou galerii snímků nejen z poslední doby:

Struktura a rozdělení překrásných prstenců Saturnu.

Malý nepravidelný měsíček Prometheus svou gravitací takto narušuje strukturu okrajového Saturnova prstence F.

Saturn a jeho největší měsíc Titan, aneb dvě dynamické atmosféry v jednom systému.

 

Titan je pod neprůhlednou oranžovou atmosférou zcela skryt. Chceme-li nahlédnout pod její závoj, musíme se na něj 'podívat' v infračerveném spektru.

Další možností, jak spatřit povrch Titanu a jeho krajinu, je použití radarového snímkování.

Měsíc Tethys je pětkrát menší, než Titan. Je to ledová koule jen s jemnými barevnými odstíny.

Na povrchu Tethys byly nedávno detailně nafoceny zvláštní červené linie. Jakoby někdo ledovou krajinu pocákal barvou : )
Více informací k novým snímkům Tethys najdete třeba na Kosmonautixu.

V řecké mytologii je Tethys matkou Dione. Zde jsou oba ledové měsíce nesoucí jejich jména.

Na závěr krásná Dione zblízka

Images Credit: NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute